Britští vědci studovali v Maroku obrovské pohyblivé duny ve tvaru hvězdy. Tyto pozoruhodné struktury však můžeme najít také na Marsu nebo na Titanu, což je největší měsíc Saturnu. 

Skupina odborníků z University of London a z několika univerzit ve Walesu cestovala na jihovýchod Maroka, kde se duna vysoká sto a široká sedm set metrů nachází. Konkrétně lze dunu známou jako Lala Lallia, což v berberštině znamená „nejvyšší posvátný bod“, najít v části Sahary zvané Erg Chebbi.

„Jde o mimořádnou záležitost, o jeden z přírodních divů světa. Ze země vypadají jako pyramidy, ale ze vzduchu vidíte vrchol a z něj vycházejí ramena směřující do tří nebo čtyř stran. Díky nim vypadají jako hvězdy,“ řekl deníku The Guardian Geoff Duller z katedry geografie na univerzitě v Aberystwythu.

Základna duny je stará 13 tisíc let a dotvořena byla před devíti tisíci lety. Ovšem její vrcholek není starší než tisíc let. „Ukázalo se, že je překvapivě mladý,“ dodal Duller. 

Po dotvoření základny se povrch duny podle Dullera stabilizoval: „Myslíme si, že byl trochu vlhčí než dnes. Vidíme stopy starých kořenů rostlin, což naznačuje, že duna byla stabilizována pomocí vegetace. Zdá se, že to tak zůstalo asi osm tisíc let. Pak se klima začalo opět měnit a začala se tvořit tato hvězdicovitá duna.“ 

Duller míní, že duna vznikla díky kombinaci působení větrů foukajících ze dvou opačných směrů: z jihozápadu a ze severovýchodu. Právě tento proces způsobil nahromadění písku a následné zformování duny. Stabilní třetí vítr vanoucí od východu pak dunu postupně posouvá na západ, a to rychlostí asi 50 centimetrů za rok.

„To je důležité, když přemýšlíte o stavbě silnic, potrubí nebo jakékoli jiné infrastruktury. Tyhle věci se skutečně hýbou,“ vysvětluje Duller.

Odhalit stáří duny se podařilo díky speciální technice luminiscenčního datování vyvinutého na univerzitě v Aberystwythu. Ta umožňuje určit dobu, kdy byly minerály, z nichž je složený písek, naposledy vystaveny slunečnímu záření.

„Nezjišťujeme, kdy vznikl samotný písek, to bylo před miliony let, ale kdy byl uložen dospodu. Zrna křemene mají vlastnost jako dobíjecí minibaterie. Mohou ukládat energii, kterou získávají z přirozeně se vyskytující radioaktivity,“ vysvětluje Duller: „Když je přineseme do laboratoře, můžeme je přimět, aby tuto energii uvolnila. Vychází ve formě světla. Jeho intenzitu můžeme změřit, což nám řekne, kdy naposledy na zrnka písku svítilo denní světlo.“

Jediný problém spočíval v tom, že při sběru nesměla zrnka přijít do kontaktu se světlem. Do duny bylo proto třeba vyhloubit jámy a vrazit kus staré odpadní roury. Takto – bez přístupu světla – odebrané vzorky pak museli vědci převézt do laboratoře, která se dočasně změnila v temnou komoru.