Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Jádrem Kissingerovy zahraniční politiky byl složitý systém spojenectví a protivah. Inspiraci hledal v konceptu „žít a nechat žít“, který ovládal Evropu po vestfálském míru.
Čerstvý odchod Henryho Kissingera bývá interpretován jako definitivní konec jedné významné kapitoly dějin světové diplomacie a mezinárodní politiky. A rozhodně ne každý je z toho smutný.
Kissingerovo vidění světa bylo na dnešní emočně vypjatou dobu příliš pragmatické, až cynické. Těžko se tomu divit. Těmto výtkám čelil i v době své největší slávy. Nicméně pokud někdo touží po klidnějších poměrech na planetě, nezbývá mu než čekat, až se někde objeví Kissingerův následovník.
Pro nás v Česku je Kissinger dvojnásobně rozporná osobnost. Narodil se v Bavorsku v židovské rodině a do Ameriky emigroval před Hitlerem. Znal dobře středoevropské poměry a byl obdivovatelem v Česku nenáviděného rakouského kancléře, knížete Metternicha, a jeho vrcholného politického díla – vídeňského kongresu, který po napoleonských válkách přinesl Evropě mír.
Osudy menších národů v tehdejších říších ho valně nezajímaly, pokud tedy nenarušovaly ideál rovnováhy moci. Mocenská rovnováha a její udržování byly úhelným měřítkem jeho politiky, protože byl přesvědčen, že jedině tak lze zaručit dlouhodobý mír. Sféry vlivu nejsilnějších mocností pro něj byly z tohoto pohledu normálním a akceptovatelným jevem.
Vídeňský kongres byl z Kissingerova pohledu obnovováním „řádu světa“, jenž se zrodil uzavřením vestfálského míru po třicetileté válce, která zdecimovala Evropu tak strašně, až její vůdci pochopili nutnost nějaké minimální dohody. Při udržování míru nešlo jen o hranice a soustavu nezávislých států, ale především o to, že se tyto státy zdržují vzájemných zásahů do vnitřních záležitostí. Jinak řečeno, jejich vládci se vzdali toho, že existuje nějaká šance na dosažení globální vlády s jedinou univerzální – katolickou či protestantskou – ideou uspořádání společnosti.
Ten koncept by se dal popsat slovy „žít a nechat žít“. A k jeho udržování bylo nezbytné provozovat politiku spojenectví a protivah. Války přicházely v okamžiku jejího narušení.
Kissinger přišel do vrcholné světové politiky po berlínské a karibské krizi, kdy byla samotná existence civilizace dvakrát za sebou ohrožena možným jaderným konfliktem a vrcholící vietnamská válka rozvracela domácí americkou politiku. Bylo jen logické, že hledal inspiraci v obnovení onoho původního řádu na principu „žít a nechat žít“.
Sovětský svaz ani Čína nebyly nikdy součástí evropského mezinárodního řádu a nehodlaly se vzdát své představy o univerzalismu a principech platících pro uspořádání společnosti.
Potřeboval tedy vybudovat mocenskou rovnováhu, kdy na jedné straně nebudou jen samotné Spojené státy a na druhé Rusko bok po boku s Čínou v jednom komunistickém bloku. Dokázal následně tato soupeřící komunistická impéria dostat do pozice, kdy měla lepší vztahy s USA než jedno s druhým, což přineslo uklidnění do světové politiky. Pro malý podrobený národ uprostřed Evropy to bylo nicméně dost skličující klima.
Když pak Kissingerovu politiku zadržování vystřídal konfrontační Ronald Reagan a dokázal využít vrcholícího rozpadu komunistické plánované ekonomiky k mírovému poražení celého socialistického bloku, byla to pro nás skvělá a vítaná změna. Sám Kissinger ji po jistém váhání a projevech nesouhlasu nakonec přijal a podpořil vstup postkomunistických zemí do NATO.
Nastala éra unipolárního světa a šířily se vize konce dějin a definitivního vítězství liberální demokracie na celé Zemi – čemuž je nutné napomáhat všemi prostředky. Zvítězila naivní představa o další zbytečnosti vestfálské poučené tolerance k jinakosti jako jediné záruky stability. Prvním probuzením bylo arabské jaro, které s aktivní podporou liberálního Západu přineslo několika zemím místo demokratických nadějí pravý opak; a dnes bychom mu tak měli říkat spíš islamistické jaro.
Křehká rovnováha na Blízkém východě byla rozbita a dodnes ji nikdo nedal do kupy. Z tohoto tradičního ohniska se nestabilita šíří po celém světě a totéž se týká i dalších geopolitických zlomových oblastí, mezi něž mimochodem už od devadesátek patří Ukrajina.
S rostoucí ekonomickou silou a s tím spojenou geopolitickou vahou Číny nutně oslabovala moc Spojených států a rostla asertivita Ruska. A spolu s tím se zvyšovalo riziko konfliktů, jejichž první várku si nyní dosyta užíváme.
Kissingerovo „kouzlo“ ze sedmdesátých let, kdy rovnováhu ve světě udržovala okolnost, že z Moskvy do Pekingu bylo politicky dál než do Washingtonu, nyní využívá komunista Si. Samozřejmě mu jde o zásadní posílení geopolitického postavení Číny, což rozhodně není v náš prospěch. A Putin, jímž Si v duchu čínské tradice spíše pohrdá, mu k tomu docela dobře slouží jako beranidlo. Tím samozřejmě výrazně roste riziko globálního konfliktu.
Náš západní svět rozhodně potřebuje nového Kissingera. Ale dostal by v současné politice vůbec šanci?
