Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Čínská Iniciativa pásu a stezky, výkladní skříň zahraniční politiky prezidenta Si Ťin-pchinga, přichází o nejprominentnějšího účastníka.
V roce 2019, během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Římě, šokovala Itálie celý Západ. Jako první země G7 se připojila k největšímu infrastrukturnímu projektu planety: k čínské Iniciativě pásu a stezky (Belt and Road Initiative či BRI), pro který se vžil lidový název Nová hedvábná stezka.
Pod záštitou této iniciativy čínské banky a společnosti financovaly, vyráběly a stavěly vše od elektráren, železnic, dálnic a přístavů až po telekomunikační infrastrukturu, optické kabely a stavbu „inteligentních měst“ po celém světě. Zároveň projekt některé klientské země zatížil nezvladatelným dluhem, a vydal je tak Pekingu na milost a nemilost.
Po pěti letech má účast Itálie na projektu skončit. Její premiérka Giorgia Meloniová minulý čtvrtek potvrdila, že učiní, jak slibovala v předloňské volební kampani. Tehdy tvrdila, že dohoda s Čínou přinesla italské ekonomice jen málo výhod.
Meloniová však pochopitelně přispěchala s ujištěním, že Řím může udržovat dobré vztahy s Pekingem i mimo BRI. „Myslím, že bychom měli (…) zlepšit naši spolupráci s Čínou v oblasti obchodu, ekonomiky,“ řekla Meloniová podle agentury Reuters novinářům ve svém prvním veřejném komentáři poté, co se objevily zprávy, že Itálie oznámila Číně své rozhodnutí neprodloužit platnost paktu, až v březnu příštího roku vyprší. „Nástroj BRI nepřinesl očekávané výsledky,“ vysvětlila Meloniová.
Její krok má však nezanedbatelný politický efekt. Přichází v době, kdy Evropská unie zahájila kampaň za „odstranění rizika“ ze svých dodavatelských řetězců. Tím je myšlena redukce jejich závislosti právě na Číně, již EU od roku 2019 oficiálně považuje za „systémového rivala“.
Není těžké pochopit, proč byl projekt BRI pro Itálii velkým lákadlem. Itálie v té době měla za sebou tři ekonomické recese během jediného desetiletí a její veřejné finance podle toho vypadaly. Vláda Giuseppa Conteho chtěla přilákat investice a zlepšit přístup vlastního vývozu na obrovský čínský trh. Řím zřejmě kromě toho kalkuloval pozičně: chtěl zabrat nejlepší místo u stolu tím, že předstihne ostatní zájemce o čínskou pozornost a investice.
Conte také odstoupení od programu odsoudil v rozhovoru zveřejněném na jeho Facebooku s tím, že má „ideologické důvody“ a zkomplikuje potenciální rozvoj italského vývozu. Také čínský velvyslanec v Itálii Jia Guide v rozhovoru pro italský zpravodajský server Fanpage naznačil, že „neuvážené“ rozhodnutí odstoupit od paktu by mělo „negativní“ dopad na spolupráci.
Zásadnější okolností je, že odstoupení Itálie od BRI by odráželo rostoucí transatlantický konsenzus ve vztahu k Číně. Evropské země stále častěji považují Čínu za protivníka, nikoli za pouhého konkurenta, či dokonce partnera. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová nedávno prohlásila, že „jasným cílem čínské komunistické strany je systémová změna mezinárodního řádu s Čínou v jeho středu“, a dokládala to právě způsobem, jímž funguje BRI.
Podpora, již Peking poskytuje Rusku ve válce proti Ukrajině, poté zbavila mnoho evropských vlád – tu italskou nevyjímaje – zbytku iluzí. Platí to i pro mnoho zemí střední a východní Evropy, které do té doby usilovaly o užší vazby s Čínou prostřednictvím mechanismu „17 + 1“.
Otázkou číslo jedna pro Řím nyní je, jak Číňané s politickým políčkem naloží – už vzhledem k tomu, že Itálie je největší rybou, která v pasti BRI kdy uvázla. Dosavadní reakce byly relativně mírné. Čínské ministerstvo zahraničí uvedlo, že BRI má „obrovskou přitažlivost a globální vliv“, aniž by Itálii zmiňovalo.
To bylo minulý čtvrtek krátce po prohlášení Meloniové. Ještě týž den ministerstvo přitvrdilo. Postavilo se „rozhodně proti očerňování a podkopávání spolupráce na společné výstavbě Pásu a stezky“, uvedl mluvčí úřadu Wang Wen-pin.
Ekonomicky vzato lze rozhodnutí Meloniové máloco vyčíst. V porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie se Itálii v obchodních ani investičních vztazích s Čínou příliš nedaří a iniciativa BRI na tom nic nezměnila.
Italský vývoz se v roce 2022 zvýšil na 18,6 miliardy dolarů oproti 14,5 miliardy dolarů v roce 2019, zatímco dovoz Itálie z Číny vzrostl z 35,4 miliardy dolarů na 65,8 miliardy dolarů. Itálie tak vykazuje stále vyšší deficit vzájemného obchodu (z minus 20,9 miliardy dolarů v roce 2019 na minus 47,2 miliardy v roce 2022). Jedním z původních cílů účasti na BRI přitom bylo právě nastolení rovnováhy v obchodních vztazích.
Pokud jde o investice, pak přímé zahraniční investice Číny do Itálie prudce poklesly z 650 milionů dolarů v roce 2019 na sotva dvacet milionů v roce 2020. To je razantnější zpomalení, než jaké za toto období odpovídá přiškrcení čínských investic do celého světa.
Ekonomické zdůvodnění odchodu Itálie z BRI je jedna věc, otázkou však je, jaké bude mít politické důsledky. Žádný vzorec pro to neexistuje, protože žádná partnerská země projekt dosud oficiálně neopustila.
Zkušenosti ze zhoršujících se bilaterálních vztahů mezi Čínou a západními zeměmi nejsou pro Itálii povzbudivé. Například když bylo v listopadu 2021 ve Vilniusu otevřeno zastoupení Tchaj-wanu, Čína se Litvě pomstila tak, že zastavila veškerý její vývoz, a dokonce zakázala dovážet některé německé zboží s litevskými komponenty. Litva je samozřejmě mnohem menší než Itálie a zvolila ostrou konfrontační linii. Peking navíc na jakékoli zmínky o Tchaj-wanu reaguje krajně podrážděně.
Jiným příkladem je Austrálie. Počátkem roku 2020 její tehdejší premiér Scott Morrison podpořil vyšetřování vzniku koronavirové pandemie v Číně. Tamní komunisty tím rozpálil doběla a ti pak začali uvalovat velmi vysoká cla na mnohé položky dovozu z Austrálie.
Pro Meloniovou proto bude důležité, aby čínští představitelé nepovažovali její rozhodnutí opustit BRI za primárně politické. Meloniová navíc má nejsilnější voličskou podporu v podnikatelském sektoru, jenž zjevně využívá lobbing k udržení dobrých vztahů s Čínou.
Odchod Itálie z BRI je pro zbytek světa nesmírně důležitý. K jeho oznámení si Meloniová zvolila multilaterální prostředí (konferenci G20), ale zjevně se snažila vyhnout konfrontaci zdůrazněním úmyslu posílit s Čínou bilaterální spolupráci. Jak se taková spolupráce bude vyvíjet, bude pečlivě sledovat nejen EU, ale i další členové BRI, kteří také přemýšlejí nad tím, jak by se z čínské pasti vyvlékli.
Není divu. „BRI měla od svého počátku mafiánský charakter,“ píše s osvěžující přímostí časopis Forbes. Peking oslovoval chudé země Asie, Afriky, Latinské Ameriky, Blízkého východu, stejně jako pokulhávající evropské země. Nabízel půjčky na důležité přístavy, železnice, přehrady, silnice – na co si jen vzpomenete. Financování zajišťovaly čínské státní banky, projekty realizovali čínští dodavatelé i dělníci často přijeli z Číny. A čínské firmy také spravují ty části projektu, které už jsou dokončené, a stejně to má být i s většinou ostatních.
A pokud by hostitelská země nezaplatila? Inu, Shylock i Vito Corleone věděli, co s tím: projekt přejde do čínského vlastnictví (ugandské letiště v Entebbe se nabízí jako příklad). Peking tak v každém případě získal na členské země obrovskou páku.
Od roku 2012, kdy Si nastoupil do prezidentského úřadu, poskytla Čína podle výzkumného ústavu AidData při americké College of William & Mary úvěry zhruba ve 150 zemích za více než bilion dolarů. Mezi státními věřiteli je díky tomu na prvním místě ve světě.
Stalo se, co se stát muselo: politický tlak vykonal své. Například na Srí Lance neměl přístav vybudovaný v rámci BRI dostatečný provoz, aby mohl vůbec uvažovat o splnění podmínek půjčky (a to platilo ještě předtím, než koronavirová pandemie tamní obchod zastavila). Tyto půjčky jsou často nedobytné; příslušné čínské státní banky to ovšem nezveřejňují, protože by musely buď přiznat, že ekonomicky nevýhodné jednání iniciovaly samy (což se nikomu nechce), nebo že má původ v politické objednávce (což se jim chce o to méně).
Příkladů je více. Pákistán, jeden z největších účastníků BRI, nesplnil své závazky tak brutálně, že se musel obrátit na Mezinárodní měnový fond s žádostí o pomoc. Velmi nejistě vypadají půjčky v Africe. Ekonomové Světové banky odhadují, že se přibližně šedesát procent všech půjček v rámci BRI týká zemí ve finančních potížích.
Řím se z této společnosti chce dostat, dokud to ještě jde (a také na diplomatický nátlak Washingtonu i Bruselu, o němž se více šušká, než seriózně píše). Uvážíme-li, že Meloniové vláda i ona sama mají renomé populistů, je to pro Itálii i Evropu dobrá zpráva.
