Evropská unie se vydala na strastiplnou cestu, na jejímž konci má být v roce 2050 dosažení uhlíkové neutrality. V ostrém kontrastu je mnohem méně ambiciózní postup Číny, největšího světového emitenta oxidu uhličitého.
Růst emisí CO2 plánuje zastavit až v roce 2030. Teprve pak by měl nastat obrácený, klesající trend. Ke splnění stejného cíle, jaký si stanovila EU, se tak Čína hodlá dopracovat až o deset let později. Plány země, která stojí za 28 procenty celosvětových emisí skleníkových plynů, na jeho dosažení jsou navíc zatím jen velmi mlhavé.
Jak ukázaly dvě naprosto protichůdné zprávy, zatímco starý kontinent investuje velké sumy do hledání nových, čistších technologií, Čína pokračuje v budování své závislosti na uhlí.
Švédská čistá ocel
Kromě přechodu energetiky na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů představuje největší výzvu pro Evropu průmysl, obzvláště ten těžký. Například výroba oceli je dosud prakticky výhradně odkázaná na „krmení“ vysokých pecí uhlím a na světových emisích se jen ocelárny podílejí celkem osmi procenty.
Změnit se to snaží švédská společnost Hybrit, která už loni začala testovat první čistou technologii pro výrobu kovu životně důležitého napříč průmyslovými obory. Pilotní čistá ocelárna v městě Lulea hlavní investory, společnosti SSAB, LKAB a Vattenfall a státní Švédskou energetickou agenturu, vyšla v přepočtu na 3,45 miliardy korun.
V polovině srpna projekt Hybrit ohlásil první úspěch: první zkušební dodávku oceli vyrobené s pomocí energie z obnovitelných zdrojů pro automobilku Volvo.
Problém bezemisně produkované oceli spočívá v podstatně vyšších nákladech. Speciální vysoké pece neběží na uhlí, ale využívají především vodík. I ten je však nejprve potřeba vyrobit, což je energeticky výrazně náročné, obzvláště při omezení na větrné či solární elektrárny.
A co víc, dosud neexistují ani zdaleka dostatečné výrobní kapacity vodíku. Ty existující i teprve naplánované by podle výpočtů agentury Bloomberg pokryly asi jen necelá dvě procenta energie, kterou by oceláři potřebovali do roku 2050 k dosažení uhlíkové neutrality.
Žádný spěch
Zhruba ve stejné době, kdy švédská automobilka přijímala zásilku „zelené“ oceli, Čína oznámila, že jen za první pololetí tamní státní firmy navrhly postavit v příštích letech přes čtyři desítky nových uhelných elektráren a bezmála dvacítku vysokých pecí vytápěných uhlím.
Agentura Bloomberg píše, že pokud by všechny tyto nové projekty úřady schválily, vypustily by ročně přibližně 150 milionů tun oxidu uhličitého, což je více než například dnešní celkové emise Nizozemska.
V první polovině roku 2021 byla také v Číně zahájena výstavba 15 gigawattů nových uhelných elektráren a postaveny kapacity pro výrobu oceli na bázi uhlí v objemu 35 milionů tun. To je více než za celý rok 2020.
Nové ocelářské projekty, včetně těch teprve schválených, obvykle nahrazují starší, dosluhující továrny. Přestože to znamená, že se celková kapacita uhelných elektráren a oceláren nezvýší, rekonstrukce fabrik i tak konzervuje závislost čínského ocelářství na uhlí. Experimenty s technologiemi podobné švédskému Hybritu zatím nejsou v plánu.
V nejbližších letech se tak nic nezmění na stavu, kdy nejlidnatější země světa bude největším světovým spotřebitelem špinavé energie a uhlí. Její podíl se přitom s omezováním emisí jinde bude spíš ještě zvyšovat – a už dnes tvoří zhruba polovinu celosvětové spotřeby uhlí.
