Budoucnost patří biotechnologiím. Ale potrvá ještě roky, než dokážeme potenciál genových nůžek skutečně využít, říká jejich spoluautor Martin Jínek
Česká veřejnost může znát jméno vědce Martina Jínka nejpozději od podzimu roku 2020, kdy Nobelův výbor ocenil prestižní cenou za chemii objev genových nůžek CRISPR-Cas9. Cenu sice formálně převzaly chemičky Emmanuelle Charpentierová a Jennifer Doudnaová, ale Jínek byl spolu s Polákem Krzysztofem Chylinským tím, kdo si to „odmakal v laboratoři“. „Představa vědeckého výzkumu jako osamělé práce jednotlivců je zastaralá. Posledních minimálně padesát let je to vysloveně týmová práce. A že pak cenu dostanou šéfové týmů? To je přirozené, ty ceny vznikaly v určité době a každý objev je třeba nějak personalizovat,“ říká Jínek.
Modifikování DNA je velká věc, v budoucnu by nám mohlo umožnit eliminovat dědičné choroby, ale teoreticky také zdokonalit lidskou rasu. A přesně proto je také kontroverzní – mnoha lidem (včetně vědců) se nelíbí představa, že bychom si měli „hrát na bohy“. Ať v té debatě stojíte na kterékoli straně, editování genů, které CRISPR-Cas9 výrazně usnadňuje, přináší revoluci.
V roce 2012, kdy publikovaly Charpentierová s Doudnaovou v prestižním časopisu Science svůj přelomový objev molekulárních nůžek, byl Jínek postdoktorandem v laboratoři Doudnaové v kalifornském Berkeley. Dnes už je sám šéfem, univerzitním profesorem ve Švýcarsku. Vede vlastní laboratoř v Curychu a pokračuje ve výzkumu, který mu vynesl podíl na prestižním ocenění.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot