V létě parlament rokoval o manželství pro všechny. Jednání chyběla věcnost, zato se vyznačovalo silnými názory. Lidovecký poslanec Šimon Heller se přímo ve Sněmovně nechal slyšet, že u nich na jihu Čech „je hovězí hovězí, kuřecí je kuřecí“. A jeho stranická kolegyně Pavla Golasowská odmítla stejnopohlavní manželství s tím, že dnes přece není nikdo diskriminován, protože „každý muž může uzavřít manželství se ženou a každá žena může uzavřít manželství s mužem, a to bez ohledu na sexuální orientaci“.

Pro všechny zastánce manželství pro všechny (včetně autora tohoto článku) to byly prvotřídní nechutnosti. Jenže stejně hloupé byly i extrémní názory zaznívající z druhé strany, které všechny odpůrce stejnopohlavních svazků prohlašovaly en bloc za homofoby, a tudíž bytosti nehodné pohybovat se ve slušné lidské společnosti. Jde o zásadní nepochopení dynamiky moderního světa. Plynutí času se během posledních dvou a půl století neustále zrychluje a překotný vývoj technologií mění svět tak důkladně, že se mu velká část lidí nedokáže (nebo nechce) přizpůsobit. Týká se to skoro všeho: samotných technologií, komunikačních nástrojů a způsobu vstřebávání informací, zákonů, institucí – a nakonec lidského myšlení včetně zásadních hodnotových postojů.

Plynou z toho dva důsledky. Zaprvé podobných hodnotových střetů bude přibývat. A zadruhé je třeba pochopit, že minulost není uzavřená věc, ale stále živoucí soubor vyprávění, idejí a pravidel, který přetéká do naší přítomnosti. Řada lidí ještě například pamatuje časy, kdy byla homosexualita trestná (do roku 1961), a skoro všichni dobu, kdy se pohybovala v šedé zóně mezi tiše trpěným a společensky nepřijatelným chováním. Dobré je si také připomenout, že ještě před sto lety seděl na Hradě rigidní homofob Masaryk a slavný če­choamerický antropolog Aleš Hrdlička (jako první přišel s teorií, že lidé osídlili Ameriku přes Beringův průliv) přednášel v Praze o lidských rasách, „velkolidech“ a „malolidech“.

Stále rychleji

O zrychlování světa není třeba pochybovat. Před třemi lety publikoval časopis Science Advances studii zabývající se kamennými nástroji, které archeologové nalezli v keňské proláklině zvané Olorgesailie. Vlastně to vůbec nebylo napínavé čtení, protože šlo jen o jeden nástroj – pěstní klín, který pralidem (zřejmě druhu Homo erectus) sloužil coby univerzální utloukač všeho živého, řeznický nůž, sekera, pila, kladivo a škrabka na kůže v jednom. Nejstarší nalezený pěstní klín měl 1,2 milionu a nejmladší 500 tisíc let.

Pravěk se pak sice postupně zrychloval, ale stejně byl hanebně pomalý. Základní plodiny (pšenice, ječmen, hrách, cizrna, len…) pěstovali zemědělci v Levantě už před více než jedenácti tisíci lety, jenže ještě v raném středověku používal historicky doložený zemědělec Ostoj, hospodařící na poli pod vrchem Řivnáč, velmi podobné primitivní technologie. Podle archeologa Zdeňka Smetánky oral místo dokonalejším pluhem rádlem. Dobytek měl neúčinně zapřažený, proto rozbíjel drny ručně, drahé železo (měl z něj jen pár nástrojů – nůž, sekeru, srp, motyku a patnáct až dvacet centimetrů dlouhou radlici připojenou k rádlu) nahrazoval dřevem, o trojpolním systému si mohl nechat leda tak zdát, neměl takřka čím hnojit, a tak na hektar „v potu tváře“ vyprodukoval jen šest až sedm metráků zrna (dnes až desetkrát tolik).

Odpovídal tomu mimořádně pomalý hospodářský růst. V prvním tisíciletí našeho letopočtu rostla globální ekonomika zhruba o 0,01 procenta ročně (zdvojnásobení by trvalo sedm tisíc let), pak se zrychlila na stále zanedbatelných 0,1 procenta (zdvojnásobení za sedm set let), ale na konci 18. století se v Anglii a později v celé západní Evropě událo cosi, co lze možná nejlépe demonstrovat milníky ve vývoji dopravních prostředků. Na začátku 19. století chodili lidé vesměs pěšky. V roce 1829 dosáhla Stephensonova lokomotiva Rocket rychlosti 32,5 kilometru v hodině a o sedmdesát let později prolomil Belgičan Camille „Rudý ďábel“ Jenatzy stokilometrovou rychlost (kupodivu elektromobilem). Uplynulo dalších devět let a z montážní linky v Detroitu sjel první exemplář lidového vozítka Ford model T, těsně před druhou světovou válkou se uskutečnil první komerční let přes Atlantik a roku 1969 stanul Neil Armstrong na Měsíci.

Inflace myšlenek

Odskakovat od manželství pro všechny k pěstním klínům a kosmickým letům je možná divné, ale ne úplně samoúčelné. Výše popsaný shon se totiž týká i toku informací a stále se zrychlujících proměn kultury. Množství informací uchovávané lidmi se od dob před vynálezem knihtisku zvýšilo mnohomiliardkrát a místo nedostatku nám akutně hrozí informační zahlcení, což je nepochybně správné slovo popisující suchý fakt, že podle autorů knihy The Acceleration of Cultural Change: From Ancestors to Algorithms (antropolog R. Alexander Bentley a historik Michael J. O’Brien) vyšlo jen v roce 2016 přes dvacet tisíc odborných článků týkajících se jedné části jednoho vědeckého oboru – totiž obezity.

Důsledky takového vývoje jsou podle obou pánů jasné. Lidé, kteří se kdysi „vyvinuli, aby se naučili kulturní know-how a předali je další generaci“, nyní v tomto předprogramovaném úkolu selhávají. A zdaleka nejde jen o kvantitu, ale také o skokové kvalitativní proměny kulturního know-how, protože „technologické změny jsou tak rychlé, že předchozí generace znalostí jsou považovány za irelevantní“. Bentley a O’Brien mají na mysli primárně informace a doufají, že s jejich záplavou může pomoci umělá inteligence, jenže totéž se týká etických norem.

Staří lidé měli tendenci nadávat na mladé nejspíš od začátku světa, zřejmě nikdy v historii se ale hodnotové postoje jednotlivých generací nelišily tak jako dnes. „Tatíček“ Masaryk by mohl vyprávět.

Svinstvo a smrt

Ještě v trestním zákoníku Marie Terezie z roku 1769 byl styk mezi osobami stejného pohlaví trestán „stětím a následným spálením těla s hlavou“. Za Josefa II. šlo už jen o vězení a zákoník z roku 1852, který pak platil celé následující století, stanovil za „smilstvo proti přírodě“ jeden až pět let těžkého žaláře (po roce 1961 spadal stejnopohlavní sex do agendy takzvaných lidových soudů, které ovšem v praxi nefungovaly, takže homosexualita přestala být de facto postižitelná). Přesné statistiky máme až z dob první republiky, a tak díky diplomové práci historika Jana Seidla víme, že se soudy chovaly poměrně zdrženlivě a za stejnopohlavní sex ukládaly zpravidla „jen“ několikaměsíční tresty. Zase jich ale nebylo úplně málo – roku 1928 odsoudily 195 lidí, o dva roky později dokonce 207.

Postižení navíc neměli „nahoře“ žádné zastání, protože prezident jim nebyl ani trochu nakloněn. Svědčí o tom vzpomínka advokáta Františka Čeřovského, který roku 1932 jménem několika svých klientů orodoval v prezidentské kanceláři a od příslušného referenta se mu dostalo ujištění, že Masaryk „sám zásadně odpírá uděliti odsouzencům milost v těchto třech deliktech: pro křivou přísahu, pro vyhnání plodu a pro delikty sexuelní, mezi něž patří delikt homosexuelní“. Pro vysvětlení tohoto – možná překvapivého – postoje je nutné vrátit se do roku 1895, kdy celá Evropa mluvila o „homosexuálním“ procesu se spisovatelem Oscarem Wildem. Masaryk se do diskuse zapojil anonymně v časopise Naše doba. Homosexualitu označil doslova za „svinstvo“ a odmítl ji tolerovat jako součást „soukromého života“ dvou lidí: „Život – ano, ale žádný soukromý a sexuální perversita v každé formě je prostě smrt.“

Nic ale není černobílé a Masaryk byl na svou dobu skutečný pokrokář. Svědčí o tom například jeho názory na ženskou emancipaci, když tvrdil, že je třeba usilovat o to, „aby žena byla v každém směru mravně, hospodářsky, politicky a také nábožensky postavena muži na roveň“. Dokázal se také – se ctí – vypořádat s primitivním lidovým antisemitismem, který mu vštípila rodina. Karlu Čapkovi už jako prezident přiznal, že se v dětství Židů bál tak, že si „raději zašel o pár ulic“, než aby „šel podle jejich stavení“. Na otázku, kdy se tohoto antisemitismu zbavil, odpověděl: „Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem, vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“

Velkolidé a malolidé

Letos v srpnu publikoval Washington Post pozoruhodnou sérii článků o antropologické sbírce 255 lidských mozků (a desetitisíců jiných lidských vzorků), kterou spravuje Národní muzeum přírodní historie ve Washingtonu. Deník ji popsal coby „rasovou sbírku mozků“ a pro Čechy je na tom celém zdaleka nejzajímavější fakt, že zhruba dvě třetiny oněch morbidních exponátů nechal sesbírat Aleš Hrdlička, který byl po roce 1903 kurátorem antropologického oddělení zmíněného muzea. Humpolecký rodák (do Spojených států se přestěhoval s rodiči ve třinácti letech) a jeden ze zakladatelů fyzické antropologie je v článku prezentován coby rasista a ústřední padouch. Hrdlička se podle autorů článku zaměřoval při výběru exponátů především na černochy a indiány, značnou část lidských ostatků získali jeho agenti (z nemocnic, márnic a domorodých hřbitovů) bez svolení příbuzných, a hlavně – sbírku budoval ze zavrženíhodných pohnutek, aby dokázal, že „běloši jsou nadřazení“ jiným rasám.

Profimedia.cz

Washington Post dokládá Hrdličkovo rasistické smýšlení řadou citací z jeho prací a dopisů. Pro Čecha bude ale možná zajímavější, jak se prezentoval v meziválečném Československu. Stačí nahlédnout do knižního vydání jeho hojně navštěvovaných („velký sál mathematicko-fyzikálního ústavu nestačil pojmouti posluchačstvo“) přednášek z roku 1922. Většinou se z nich přetiskuje jen Hrdličkův názor (v té době zdaleka ne převládající), že všichni lidé mají poměrně nedávného společného předka, a tudíž rozdíly mezi nimi nejsou příliš velké. Hluboko založena v knize naopak tradičně zůstává pasáž, v níž Hrdlička v souvislosti s budoucím vývojem lidstva tvrdí, že už dnes máme „celé národy, ba i rasy nadprůměrné a jiné podprůměrné“ a tyto rozdíly spíš porostou ve prospěch „superiorního“ člověka bílé či v menší míře „žlutohnědé“ rasy: „Budou velkolidé a malolidé ve smyslu hlavně duševních vlastností; a slabší, kdekoliv přijdou do styku se silnějšími, podlehnou, jak dnes již podléhají Negriti, různí Černoši, Austrálci, Sibiřané, američtí Indiáni.“

Něco takového lze po nacistických plynových komorách sotva obhajovat. Lze snad jen přidat kontext. Zrovna v té době vrcholila ve Spojených státech kampaň tamních eugeniků za omezení přistěhovalectví (Hrdlička se na ní přímo nepodílel), která vycházela z předchozího pavědeckého měření inteligence a stanovování „mentálního věku“ jednotlivých ras a národů. Dodejme, že lidé ze střední a jižní Evropy nedopadli v těchto testech ani trochu dobře, což mimo jiné vedlo k tomu, že se po přijetí imigračního zákona v roce 1924 vrátilo z Ameriky více Čechů, než kolik se jich tam vystěhovalo. Pravda je i to, že Hrdlička coby zapálený český vlastenec brojil těsně před druhou světovou válkou – veřejně a velmi agilně – proti nacismu a Hitlerovým rasovým teoriím.

Burácení Severního moře

Je to smutné čtení, ale krásně ukazuje, že se za pouhé jedno století naprosto převrátily hodnotové postoje hlásané uznávanými elitami společnosti. Pokud nechceme Hrdličku (jeho teorie o osídlení Ameriky stále platí) a jednou možná i Masaryka vyloučit z našich dějin, měli bychom postoje historických osobností vykládat v kontextu jejich doby. Chtělo by to také více trpělivosti a shovívavosti k tradičním (někdy těžko akceptovatelným) názorům, protože společnost se dnes mění rychlostí letící střely a každý jednotlivý člověk si z mnoha různých důvodů volí poněkud jiné tempo.

Vraťme se ještě na chvíli do první poloviny 19. století k vlakům symbolizujícím nový – zběsile rychlý a nepokojně pulzující – řád světa. Lidé tehdy měli na železnici radikálně odlišné názory. Německý básník Heinrich Heine byl vlakem, který roku 1843 okusil v Paříži, okouzlen a tvrdil, že mu přiblížil celý svět: „Jako bych už cítil vůni německých lip, jako bych už slyšel před svými dveřmi burácet Severní moře.“ O sedmnáct let starší Johann Wolfgang Goethe byl naopak projížďkou zhnusen, a francouzský spisovatel Théophile Gautier dokonce odmítl do vlaku nastoupit s tím, že je dobrý leda tak pro obchodní cestující, aby jím mohli vozit „své vzorky a svou vlastní tupost“. Nakonec, jak víme, zvítězili zastánci rychlosti. Sotva si ale dnes dovolí někdo tvrdit, že Goethe s Gautierem byli kvůli svému dopravnímu kontrarevolucionářství horší lidé nebo spisovatelé než Heine.