Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Sociální citlivost a vyhýbání se reformám popularitu nepřinesou. Školství a zdravotnictví potřebují zásadní reformu. Politici by měli najít odvahu.
Studenti pražské filozofické fakulty aktuálně stávkují za klima a proti kapitalismu. Činí tak na výročí studentské stávky před 34 lety, kdy studenti stávkovali za návrat demokracie, a tudíž i kapitalismu, bez něhož se demokratický systém neobejde a bez něhož žádná demokracie na světě nefunguje a fungovat nebude.
Dodejme, že kapitalismus se naopak bez demokracie v pohodě obejde. Kapitalističtější než ta naše zahnívající západní civilizace jsou dnes třeba čínští či vietnamští komunisté, k nimž zřejmě ještě hluboké myšlenky o zaostalosti používání měřítka hrubého národního produktu nedospěly, i když s ekonomií nerůstu mají hluboké historické zkušenosti.
Nadějní filozofové nejsou ve svém stávkovém entuziasmu osamoceni. Stávková sezona totiž letos právě začíná a může oslovit i trochu větší a méně filozofující část populace, která momentálně nemá moc důvodů sršet optimismem.
Už 27. listopadu se mají zavřít školy, protože učitelé se pro změnu domáhají dalších peněz (čeho jiného) daňových poplatníků. A ve stejný den největší odborová centrála vyhlásila den protestů doplněný demonstracemi a stávkami. K nespokojenosti s konsolidačním balíčkem odboráři aktuálně přifařili ještě hluboký nesouhlas s ohlášeným zvýšením cen energií.
A hned od prosince stávkují mladí lékaři. Tedy přesně řečeno nestávkují, ale nechodí na obří přesčasy, bez nichž se nemalá část nemocnic neobejde. Ve finále jde, jak jinak, zase o peníze.
Je vcelku normální, že rozsáhlé vládní šetření na výdajích štve skoro každého a řeči o sociálně citlivém vyvažování nákladů pro jednotlivé skupiny obyvatelstva dokážou rozčílit. Bylo by ale dobré pochopit, že žádná sociální citlivost nefunguje a při reformách je lepší řezat radikálně a hluboko: křik bude slyšet tak jako tak a snížit deficit o pouhých pár miliard za to pak ani moc nestojí.
Typické je, že největší nespokojenost panuje v oborech, které už dávno volají po hluboké reformě, bez níž je zdravé a dostatečné financování nemožné. Nad mizernými učitelskými platy se chytil za nos už Andrej Babiš a začal do školství vydatně sypat ze státního rozpočtu. Nová vláda plná učitelů v tom hodlala s Babišem závodit, načež její velkolepé sliby celkem pochopitelně narazily na dno státní kasy.
O tom, že si učitelé mají slušně vydělat, není pochyb, ale také je třeba, aby školství bylo efektivní a kvalitní, čehož prostým zvýšením tabulkových platů a nabíráním dalších tisíců nových kantorů (a jejich asistentů) evidentně nelze dosáhnout.
Obrovské množství malých škol zřizovaných tisíci obcí, které nejsou na efektivitě výuky nijak zainteresovány, protože veškeré platy plynou z ministerstva, to je jen jedna ukázka z množství nelogičností a „specifik“, jež si žádají hlubokou reformu. Na tu však nikdy nebyla politická odvaha.
Zmíněná politická odvaha chybí i k razantnímu zásahu do systému financování zdravotnictví. To se do budoucna neobejde bez zásadního zvýšení kompetencí a odpovědnosti zdravotních pojišťoven, bez optimalizace sítě nemocnic a bez úpravy všemožných normativů vyvolávajících neskutečnou byrokracii a nutících nemocnice k neefektivitě, které je i beztak dost.
Je také potřeba zavést nadstandardy a nějaký systém spoluúčasti pacientů obvyklý v civilizovaných zemích. Jenže to by se někde přišláply penězovody a byl by z toho ještě větší poprask než kvůli přesčasům. Někdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek by mohl vyprávět.
Jistě, byl silně neoblíbený. Jenže tato vláda vyhýbající se – stejně jako ta předchozí – hlubším reformám není o moc populárnější.
