Okresní soud v Rakovníku má jen deset soudců. Je jedním z nejmenších u nás, ale teď stejně všechny soudy vypadají stejně. Všichni nosí na obličeji roušku, justiční stráž měří návštěvníkům teplotu a – přesně podle doporučení ministerstva spravedlnosti – konají se jen neodkladná jednání.
Podle tamního soudce Marcela Lehečky „kolegové víceméně nesoudí“, on sám je ale trestní soudce, a tak několik jednání měl. Hlavně „vazební věci“, které se musejí rozhodovat okamžitě, ale řešil také žádost o podmíněném propuštění z nedaleké věznice Oráčov. „Dlouhodobě se to dělá prostřednictvím videokonferencí, a tak nikomu nic nehrozilo,“ říká.
Věci, které nelze řešit silou
Velmi podobně to vypadá na největším českém soudě – Městském soudě v Praze. Soudci píší rozsudky, dodělávají resty, studují spisy, ale bez souzení to jaksi není ono. „Všichni si zvykáme na nebezpečně pomalejší tempo,“ říká předseda soudu Libor Vávra s tím, že každý den kvůli koronaviru neproběhne několik stovek jednání. Pokud by karanténa skončila někdy na začátku května, soudy by přesto podle něj skluz dohnaly poměrně rychle – během několika měsíců. Jenže tak jednoduché to nejspíš nebude.
Podle Vávry se dá čekat, že soudy „zavalí spisy“ nějak související s karanténou: exekuce, insolvence a samozřejmě žaloby požadující odškodnění za škody, které působí vládní opatření. Ty poslední se přitom „sesypou“ hlavně na několik pražských soudů – na Obvodní soud pro Prahu 1 nebo na Obvodní soud pro Prahu 2 (pod první spadá úřad vlády, pod druhý ministerstvo zdravotnictví). „Jako předseda Městského soudu v Praze se toho děsím, protože je možné, že těmto soudům naroste tato agenda nikoli o deset nebo 30 procent, ale řádově,“ říká.
Souzení v době epidemie navíc podle něj vyvolává obrovské emoce. Spory se vedou například o to, jestli nějaké jednání nařídit, nebo odročit. „Vezměte si třeba, že někdo nutně potřebuje, aby jeho soud proběhl, také soudce vidí, že věc nesnese odkladu, jenže právní zástupce, státní zástupce nebo typicky přísedící spadá do věkové kategorie extrémně ohrožených lidí. Jak to udělat? To jsou věci, které nejde řešit silou.“
Sedm stížností na karanténu
Ústavního soudu se oproti tomu karanténa příliš nedotkla. Nálezy může vyhlašovat bez přítomnosti stěžovatelů, advokátů i veřejnosti, a tak soudci mohou dál dělat skoro to samé, co dřív. Podle předsedy ústavního soudu Pavla Rychetského bylo zatím potřeba odročit na neurčito pouze plenární projednání (o plenárních věcech rozhoduje všech 15 soudců Ústavního soudu) ústavní stížnosti skupiny senátorů na přílišný rozsah zdravotnických registrů. Vše ostatní, jak Rychetský říká, „běží dál“.
Na druhou stranu na Ústavní soud už dorazilo sedm stížností na „koronavirová“ opatření přijatá vládou, popřípadě ministerstvem spravedlnosti. Kolik jich bude celkem, nikdo netuší. V každém případě jde o plenární věci, a tak se budou řešit až po skončení karantény.
Co dál?
Kolik práce navíc dnešní karanténa a následná ekonomická deprese soudům přidělá, lze jen sotva odhadnout. Už teď je ale jasné, že některé soudy budou potřebovat pomoc. Až bude ministerstvo spravedlnosti připravovat pro prezidenta návrhy na jmenování další várky nových soudců, mělo by se proto pamatovat hlavně na ně. Nejhůře postiženým soudům by také mohli pomoci sami soudci tím, že by se přihlásili a dočasně na ně odešli pracovat na stáž. To je ovšem podle Vávry ryze dobrovolná věc.
Prezidentka soudcovské unie Daniela Zemanová pro změnu oprášila nápad, aby se – podobně jako v řadě ostatních evropských zemí – zavedl institut emeritního soudce, což neznamená nic jiného, než umožnit soudcům, kteří již dosáhli 70 let, aby v případě potřeby mohli sloužit dál. Do budoucna by se také podle ní mělo víc využívat moderních technologií, třeba v úvodu článku zmíněných videokonferencí: „Procesní řády byly napsány v jiné době. Dnes si můžete vzít statisícový úvěr na dálku, dělat významné právní úkony na dálku a soudy by měly také takto postupovat.“
Třeba nakonec – a berme to, prosím, beze všeho cynismu – epidemie koronaviru české justici aspoň trochu pomůže.
