Jiní západní zájemci podle něj do aukce nepůjdou, protože vnímají věc jako vysoce citlivou.
Jiní západní zájemci podle něj do aukce nepůjdou, protože vnímají věc jako vysoce citlivou.
Dražší přístroje, sofistikovanější vyšetření a zvyšující se personální náklady. To vše povede k dalšímu tlaku na zdravotní systém, který už ale dnes mele z posledního. Podle respektovaného neurochirurga Davida Netuky je nutné, aby už politici konečně dospěli k zásadnímu řešení. „A to co nejdříve,“ zdůrazňuje lékař.
Dražší přístroje, sofistikovanější vyšetření a zvyšující se personální náklady. To vše povede k dalšímu tlaku na zdravotní systém, který už ale dnes mele z posledního. Podle respektovaného neurochirurga Davida Netuky je nutné, aby už politici konečně dospěli k zásadnímu řešení. „A to co nejdříve,“ zdůrazňuje lékař.
Moskva trestá Washington za ekonomické sankce tím, že zakázala vývoz ruského obohaceného paliva do Spojených států. Americké jaderné elektrárny ale mají dostatečné zásoby, takže se to zatím na ceně paliva neprojevilo.
Moskva trestá Washington za ekonomické sankce tím, že zakázala vývoz ruského obohaceného paliva do Spojených států. Americké jaderné elektrárny ale mají dostatečné zásoby, takže se to zatím na ceně paliva neprojevilo.
Slovensko čeká rok pravdy. Po prosincovém odstřelu vlády je na řadě ústavní referendum. A po něm se může dít prakticky cokoli
Při příležitosti Nového roku, kdy si Slováci připomněli třicáté výročí vzniku samostatné republiky, úřadující premiér Eduard Heger vyslovil přání: „Želám si, aby rok 2023 bol rokom konštruktívneho dialógu, nie deštrukcie. Aby bol rokom rešpektu, nie polarizácie. Aby bol rokom spoločenského zmieru, nie chaosu.“
Po adventních událostech na Slovensku se jeho slova jeví jako jedno velké sci-fi.
O adventu nadělili slovenští politici svým voličům „naozajstný darček“ – vyslovení nedůvěry skomírajícímu Hegerovu kabinetu, jenž byl společným dílem obou opozičních „sociálních demokracií“, tedy Ficova Směru a Pellegriniho Hlasu, nacionalistické opozice a donedávna vládní Sulíkovy Svobody a Solidarity (SaS), k nimž se přidalo i několik poslanců z vládních stran. Pro část voličů to byl skutečný dar, pro jiné varování, že může být podstatně hůře. A to už brzy.
Jisté je, že slovenská vládní koalice vzniklá po volbách 2020 dlouho dělala všechno pro to, aby dostala pořádně za uši (viz Hrot č. 39/2022). Měla to jaksi v genech. Tvořila ji uskupení nesourodá, ideově nejasná a programově protikladná, a především vedená opravdu podivnými lídry. Právě vztahy mezi dvěma z nich – Igorem Matovičem z Obyčejných lidí a nezávislých osobností (OĽaNO) a Richardem Sulíkem ze SaS – byly hlavním důvodem, proč to ve vládní koalici od začátku skřípalo a proč byl pád vlády prakticky nevyhnutelný.
Bizarnost fungování kabinetu dobře ilustruje zápletka z doby těsně před jeho pádem. Vyslovení nedůvěry mohl na poslední chvíli odvrátit právě expremiér Matovič. Stačilo, aby rezignoval na svůj ministerský post. Matovič se skutečně vydal na Bratislavský hrad, a dokonce tam předal rezignační listinu. Jenže pak si to všechno rozmyslel a podepsaný papír úředníkovi vytrhl dříve, než mohl být zaprotokolován.
Kromě osobních sporů měl rozklad vlády i jiné důvody. Především malou kompetentnost řešit klíčové problémy – covidovou pandemii a následnou inflaci, odklon od energetické závislosti na Rusku nebo příliv ukrajinských uprchlíků. Slovenská společnost, jež má dlouhodobě rozporuplné postoje vůči Rusku, navíc neskousla ani jednoznačnou vládní podporu Kyjevu.
Když k tomu přidáme stav celé politické scény, kde zájmy a kšefty překrývají ideje a kde už neexistuje jediná alespoň trochu standardní strana, málokoho vývoj překvapil. A o to méně skutečnost, že slovenští politici v okamžiku povalení vlády neměli žádný plán B.
Do hry se dostala tři možná řešení: 1. shoda na vyvolání předčasných voleb, do kterých by vládl Hegerův kabinet v demisi; 2. vznik nové většinové vlády, zkonstruované na obměněném půdorysu někdejší koalice; 3. nástup „úřednického“ kabinetu vládnoucího do voleb, ať již budou předčasné, nebo řádné v únoru 2024.
Nesmíme však zapomenout ani na ústavní referendum, které na základě více než 400 tisíc podpisů sesbíraných opozicí proběhne už 24. ledna. Slováci v něm rozhodnou o tom, zda bude napříště možné předčasně ukončit volební období parlamentu prostřednictvím referenda nebo usnesením samotné Národní rady. Pokud se vysloví pro, opozice bude mít otevřenou cestu k ukončení parlamentního trápení.
Předčasné volby by asi opravdu byly nejčistším řešením. Problém je v tom, kdo si brousí zuby na politickou moc. O vedení v průzkumech pro další volby se již drahnou dobu přetahují výše zmínění ficovci a pellegriniovci. Tedy dvě křídla exvládního Směru, jehož korupční a polokriminální mocensko-politické dědictví překročilo mnohé nepřekročitelné hranice.
Fico se navíc nejen v otázce Ruska stále více přibližuje pozicím protofašistických národovců, čímž reálně ohrožuje mezinárodní postavení země.
Vládní strany i neparlamentní prozápadně orientovaná uskupení v čele s Progresivním Slovenskem za Směrem i Hlasem značně zaostávají a jejich šance na získání většiny je momentálně mizivá.
Malou předvánoční jiskérku naděje přesto vykřesali premiér Heger a exministr Sulík. Díky jejich dohodě byl schválen státní rozpočet, bez kterého by neproběhly plánované kompenzace ani mimořádné zdanění některých sektorů.
Není proto vyloučené, že se nakonec opravdu povede vytvořit novou parlamentní většinu. Ani v tom případě však Slováky nečeká klidný rok. O konstruktivním dialogu, respektu a společenském smíru si mohou nechat jenom zdát.
