Hrozba zastavení dodávek plynu sloužila Rusku jako zbraň. Ale jednou použitá ztratila svou účinnost, evropské zásobníky jsou před zimou zcela plné a situace se obrací proti Rusku samotnému. Podle údajů ruské státem ovládané Vněšekonombank poklesne vývoz plynu do EU na 21 miliard metrů krychlových, což je o dvě třetiny méně než loni a zlomek toho, co dodávalo před vpádem na Ukrajinu.

Kdysi se Putinovi a manažerům jeho nejoblíbenější firmy Gazprom přisuzovaly schopnosti vymyslet a prosazovat strategii na dlouho dopředu. Od války na Ukrajině vše nasvědčuje spíše geniál­ní schopnosti prostřelit si ne jednu, ale obě nohy vlastní ranou. Gazprom nejen nedokázal najít za EU náhradu, ale navíc mu alternativní kupec číslo jedna platí mnohem méně peněz. Celkový vývoz ruského plynu do zahraničí klesne z loňských 132 miliard kubíků na sto a s penězi bude ještě hůře.

Připoutat a diverzifikovat

V dobách před válkou vypadala šachová partie tak, že na Západě byl cíl připoutat si největšího spotřebitele Německo, na Východě diverzifikovat odbyt prostřednictvím plynovodů do Číny a z LNG terminálů i do dalších dálněvýchodních zemí. Magnetem budoucnosti byla Indie a Pákistán, kde zásadní problém představovalo trasování přes neklidný Afghánistán.

Překážkou bylo také to, že Číňan se ukázal jako podstatně obezřetnější stratég, který zásadně odmítal být na konci druhé roury na stejném ložisku, tedy přepustit jednostrannou výhodu dodavateli. Vznikla Síla Sibiře 1, kterýžto plynovod vede z Jakutska do Číny, takže Rusové na své odběratele bez velkých ztrát nemohli hrát jakoukoli silovou hru. Čína také v posledním roce podstatně zvýšila nákupy zkapalněného plynu z terminálu na dálněvýchodním ostrově Sachalin.

Ovšem nejvydatnější byla a jsou západosibiřská ložiska, zvlášť na poloostrově Jamal, odkud vedou potrubí do Evropy (nyní bez přepravy). Právě tady chtěli Rusové odběratele diverzifikovat prostřednictvím Síly Sibiře 2, vedoucí přes Mongolsko do Číny. Gigantický projekt měl přepravit padesát miliard kubíků ročně, ale s investičními náklady odhadovanými na sto miliard dolarů.

Potíž je v tom, že Gazpromu, který v dobrých časech nejen sytil příjmy státního rozpočtu, ale ještě seděl na hromadě volného hotovostního toku, ubývají peníze a na nějaké velké investiční výdaje prostě nemá, mimo jiné proto, že Číňané uměli vzniklé situace využít tlakem na ceny.

Vyfoukl to Kazachstán

Pořád se však nechtějí k projektu upsat, tím méně ho financovat. O tom svědčí i fakt, že ani po dvou letošních rusko-čínských schůzkách na nejvyšší úrovni není ruka v rukávě, Putin odjel z oslav desátého výročí čínského programu Nová hedvábná stezka s prázdnou – žádné smlouvy o Síle Sibiře 2 podepsány nebyly. Smlouvu na dodávky plynu si odnesl Kazachstán. Ten dodával do Číny v letech 2018–2022 v průměru kolem šesti miliard kubíků a letos začal kupovat ruský plyn pro vlastní spotřebu (soustavy jsou propojeny), aby ten svůj posouval plynovodem do západní Číny. Pro Kazachy výhodné.

Letošní dodávky ruského plynu do Číny sice dosáhnou rekordních třiceti miliard kubíků, ale srovnejte si to se 142 miliardami kubíků, které v roce 2021 od Rusů nakoupilo Německo.

Číňané z této partie vycházejí nekonečně lépe: vždycky usilovali o co nejvíce diverzifikované portfolio dodavatelů, aby byli nevydíratelní, na čemž se nic nezměnilo. A teď ještě mohou tlačit na ceny: oproti evropským jsou tak o čtyřicet procent nižší. Vzájemný obchod je v jüanech, to se také hodí.