Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Severské země dokazují, jak důležité je hledat domácí konsenzus v tak strategických záležitostech, jakými jsou obranyschopnost a její mezinárodní a finanční zajištění.
Již brzy budou členy NATO všechny čtyři severské země i tři pobaltské republiky. Každá zvlášť, ale především dohromady jsou a budou zásadním přínosem. A nikoli nejméně kvůli špatným zkušenostem, které v minulosti udělaly některé z nich s Kremlem.
Pamatujete si ještě na norsko-švédský seriál Okupace? Na ne moc sympatického, ale o to odhodlanějšího norského premiéra Berga, kterého unesou Rusové? Na charismatickou a všemi mastmi mazanou ruskou ambasadorku Sidorovovou? Na sympatického, ale veskrze kontroverzně fungujícího člena premiérovy ochranky Djupvika?
A vzpomenete si na další konsekvence? Konkrétně třeba na to, že ruské okupaci Norska předcházelo stažení Spojených států z NATO a zanechání Evropy, ať se v novém energetickém, bezpečnostním a ekonomickém marasmu plácá sama?
V norské televizi měla první řada premiéru v říjnu 2015, tedy rok po ruské okupaci Krymu. Mnoha Evropanům tehdy připadala jako sci-fi, fantasmagorie, neopodstatněný a neodpovědný alarmismus. Ruská oficiální místa protestovala a velvyslanec Pavlovskij obvinil tvůrce seriálu ze strašení norské, potažmo evropské a americké veřejnosti neexistující ruskou hrozbou.
Jenže uplynulo pár let a ukázalo se, že okolnosti, spouštěče, peripetie a mnozí aktéři sice jsou a budou jiné, ale jinak se severské a spolu s ním i to pobaltské vidění ruské hrozby ukázalo být více než reálným. A nejen to. Skandinávci už tehdy varovali, že před Ruskem nelze zavírat oči a očekávat, že se nicneděláním a nedrážděním medvěda problém sám vyřeší.
Dnes můžeme říci, že na rozdíl od většiny zbytku Evropy, Seveřané nejen točili seriály, ale také (spolu s Balty) sami nezaháleli.
Nejvíce se činilo Finsko. To už v roce 2021 skokově navýšilo své vojenské výdaje z 1,4 procenta na dvě procenta HDP. A to před vstupem do NATO, takže nebylo tímto (dlouhodobě většinově neplněným) kritériem vázáno. Země tisíců jezer ve svém úsilí pokračuje i po loňském vstupu do Aliance, a tak letos už její výdaje na obranu dosáhnou 2,3 procenta čímž se v rámci NATO zařadí hned za „medailové“ pozice.
Finská armáda patří početně k těm silnějším. Země s pěti a půl miliony obyvatel má sice jen 19 tisíc aktivních vojáků, ale spolu s aktivními zálohami a rezervisty má k dispozici skoro 260 tisíc mobilizovatelných mužů a žen.
Jako jeden z mála evropských států, jež se nikdy nepřestaly připravovat na případnou obrannou válku, přispívá Finsko k obranyschopnosti NATO zejména svým letectvem a sítí leteckých základen. Ty má – spolu se sousedním a s Ruskem též sousedícím Norskem – rozmístěné podél celé skandinávsko-ruské hranice.
Norsko od roku 2021 posílilo přítomnost amerických vojáků na svém území. Působí na čtyřech leteckých a námořních základnách společně s domácími vojáky a rozmístěni jsou jak na jihu, tak především na severu země.
Obavy Norů se – podobně jako ve shora připomenutém seriálu – týkají hlavně ruských manévrů a posilování přítomnosti v Arktidě. Ta se díky globálnímu oteplování najednou stává daleko využitelnější nejen v energetice (ropná naleziště) a dopravě, ale také na poli vojenském a bezpečnostně-propagandistickém.
Oslo se i proto před necelým rokem zavázalo v rámci tzv. Nansenova podpůrného programu poskytnout Ukrajině v průběhu pěti let pomoc ve výši dosahující celkem 75 miliard norských korun (přes 6,5 miliardy eur). Ta zahrnuje leccos od raket protivzdušné obrany až po poskytování finančních prostředků na platy ukrajinských učitelů.
Nejvíce za vodou, a to doslova, se ze severských zemí může cítit Dánsko. Ani ono však nezahálí: na skončené mnichovské bezpečnostní konferenci ústy své premiérky Frederiksenové oznámilo, že bránící se Ukrajině daruje veškeré své dělostřelectvo. A přidá i starší bojové letouny F-16.
Frederiksenová navíc zaujala upozorněním, že některé evropské státy hovoří o výrobních problémech s výzbrojí, ale přitom zbraně a munici mají. „Je mi líto, přátelé, že v Evropě je stále na skladě munice. To není otázka výroby. Zbraně i munici máme,“ konstatovala dánská sociální demokratka.
Zdánlivě nejhůře je na tom nyní Švédsko stále čekající na ratifikaci svého vstupu do NATO, který obstruuje orbánovské Maďarsko. Až všechny čtyři severské státy stanou bok po boku v jedné bezpečnostní alianci, bude to opravdu unikátní chvíle, jakou moderní Skandinávie ještě nepoznala.
Severské země opět podaly světu důkaz, jak důležité je nacházet domácí konsenzus nad tak strategickými záležitostmi, jako jsou obranyschopnost a její mezinárodní a finanční zajištění.
Nejlépe to ilustruje fakt, že přihlášku Finska i Švédska do NATO podaly sociálně demokratické premiérky, ale proces zakončila, respektive zakončí vlády v čele s konzervativními ministerskými předsedy. A stejně tak vyšší výdaje na obranu odsouhlasují ve všech čtyřech státech parlamenty napříč politickým spektrem, a to takřka jednotně.
Tím se však jen otevírá druhá zásadní kapitola spojená se severskou bezpečností, kterou je zranitelnost geograficky i politicky blízkých tří pobaltských států. Litva, Lotyšsko a Estonsko mají stejně jako Finsko ty nejhorší možné zkušenosti s velkým rozpínavým sousedem, jehož hranice „nikde nekončí“ (tak se už v listopadu 2016 „vtipně“ prořekl kremelský vůdce Putin).
Pobaltské republiky začaly hned po anexi Krymu zvyšovat své výdaje na obranu, a proto už pár let plní i své závazky vůči NATO. Vrásky na čele jim dělá dlouhá společná hranice s Ruskem, a hlavně statisíce etnických Rusů žijících na jejich území, u nichž si absolutně nemohou být jisti loajalitou, a to ani v době míru, natož pak při vypuknutí konfliktu. Právě tyto Rusy si Putin pěstuje jako svou pátou kolonu.
Po vzoru svých severských „skorosousedů“ dokáží i pobaltské státy úzce spolupracovat. V polovině ledna tak oznámily dohodu o vytvoření společné obranné zóny na svých hranicích s Ruskem a Běloruskem. Také se dohodly na rozvoji raketové a dělostřelecké spolupráce. A od počátku společně podporují Ukrajinu, ať už jde o přímou pomoc nebo o horečné diplomatické úsilí kvůli co nejbolestivějším sankcím vůči Moskvě.
Zvláštní pozornost si zaslouží úsilí estonské premiérky Kaji Kallasové, která už dlouho lobbuje za zabavení zmrazených ruských aktiv v Evropě. Podle ní by šlo o další nástroj, který by pomohl k politické izolaci Ruska. „Je to ekonomický tlak, který můžeme vyvinout na ruskou ekonomiku, abychom urychlili bod zlomu v této válce,“ řekla Kallasová deníku Financial Times.
Z takto zabavených zdrojů navrhuje Kallasová hradit škody, ztráty a újmy, které ruská invaze způsobila jednotlivcům, firmám a ukrajinskému státu. Tyto škody již nyní zaznamenává speciální registr zřízený Evropskou unií v Haagu.
Severská sága s pobaltskou příchutí na podporu Ukrajiny a vlastní i kolektivní obranyschopnosti pokračuje. A to je dobře – nejen pro samotnou Skandinávii, a nejen pro samotné Pobaltí.
