Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Místo okázalého rušení či vystupování stačí prosté odstrojení Visegrádu od nefunkčního a nesmyslného unijního kontextu.
V posledních týdnech se v českých médiích a politice stále více objevují hlasy volající po zrušení visegrádské spolupráce či po vystoupení České republiky z takzvané visegrádské čtyřky. Důvodem je hlavně Maďarsko, jehož premiér Viktor Orbán okopává kotníky jednotě EU v postoji k Rusku.
Kromě normativního problému – slabostí pro putinovské Rusko by příčetný a elementárně slušný politik trpět opravdu neměl – je ve hře také reputace. Nejen pro Orbánovo chování v rusko-ukrajinské válce je totiž pověst Maďarska v EU na úrovni nejčernější z černých ovcí, což má logické důsledky také pro případné maďarské partnery.
Jenže i přesto nemá smysl Visegrád úplně pohřbívat. Nemá totiž význam jen v kontextu evropské integrace. Respektive právě v ní jej nemá. A nikdy příliš neměl.
Pravda je, že mediální pokrytí naznačovalo v posledních letech něco jiného. Visegrádu a EU byly plné noviny a televizní zprávy, zvláště díky koordinačním schůzkám před evropskými summity. Mohlo se tak jevit, že Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko představují pevnou skupinu, která v Radě EU či v Evropské radě, což jsou dvě klíčové mezivládní instituce EU, vystupuje jednolitě. Napříč politikami, napříč problémy a napříč úrovněmi.
Tak to ale nikdy nebylo. S výjimkou několika dílčích agend měly státy Visegrádu odlišné pozice a odlišné zájmy – typicky například v zemědělství či energetice. V drtivé většině evropských politik ale žádný od zbytku EU odlišný či koherentní postoj neměly. Visegrád tak fungoval, a to pouze posledních pár „babišovských“ let, hlavně na nejvyšší, premiérské úrovni. Níže se příliš nepropsal, a přesto napáchal řadu škod. Ty se týkaly hlavně reputace Česka v EU.
Zaprvé, demonstrativní koordinační schůzky ostatní státy EU neuvěřitelně iritovaly. Unijní politika je založena na kompromisech a vyjednávání, kde se od států očekává otevřená mysl, schopnost formulovat konstruktivní řešení a připravenost k ústupkům. Namnoze negativně formulované obecné postoje, které z koordinačních mítinků visegrádských států vycházely, této logice odporovaly.
Zadruhé, postupně rostoucí toxicita Visegrádu – na vině zdaleka nebyla jen pozice visegrádských států v migrační krizi, ale především chování Polska, a zejména Maďarska v řadě unijních agend – uzavírala České republice dveře k dalším spojencům. Ty ale země velikosti Česka pro prosazení čehokoli v EU nutně potřebuje. Jenže na to Visegrád, který pro různost svých členů žádnou pozitivní agendu v EU formulovat nedokázal, neaspiroval. A na blokaci čehokoli nikdy sám o sobě dost sil neměl.
Využití Visegrádu tak bylo zvláště v posledních letech velmi asymetrické a především signalizační. Slovensko se od něj snažilo co nejvíce distancovat, Česko bylo ve vleku a oblibě se – především jako fíkový list – těšil v Polsku a zejména v Maďarsku. Zvláště pro poslední zemi na seznamu představovalo mávání Visegrádem to jediné, co její evropské diplomacii zbylo. Zbylí tři partneři z něj ale ať už delší, či v případě Polska kratší dobu nemají vlastně nic.
Závěr zní možná paradoxně, ale navzdory prázdnotě Visegrádu v EU nedává moc logiky chtít z něj vystoupit. Či jej dokonce rušit. Ono to dost dobře ani nejde. Visegrád totiž představují přirozené sousedské státy České republiky. A nejen v politice je dobrem samým o sobě se sousedy mluvit.
Flexibilní multilaterální platforma – Visegrád nemá a nikdy neměl efektivní a výkonnou institucionální strukturu – pro takový dialog představuje užitečný nástroj. Ostatně jako taková byla visegrádská spolupráce na počátku devadesátých let založena a jako taková – bez větší pozornosti médií a politiků – funguje například v kulturní agendě či ve vzdělávání dekády.
Jen jako taková dává také smysl do budoucnosti. Místo okázalého rušení či vystupování tak stačí prosté odstrojení Visegrádu od nefunkčního a nesmyslného unijního kontextu. Česká republika bez něj v EU dokáže více a vztahy s nejbližšími sousedy nijak neohrozí.
Autor je docentem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií MUNI
