V Hostomelu se nachází mezinárodní nákladní a testovací letiště firmy Antonov, o které se vedly v prvních dnech ruské invaze prudké boje. Obyvatelé městečka se nyní vracejí a nestačí se divit. Někteří také vyprávějí o tom, jak se ruští vojáci během měsíční okupace chovali. V obytném komplexu na okraji Hostomelu si ruské jednotky chtěly vybudovat předsunutou základnu pro další expanzi do hlavního města.
Nejprve vojáci hýřili sebevědomím a tvrdili, že za tři dny padne Kyjev včetně prezidenta Zelenského. K tomu ale nedošlo. Na konci března Rusové opustili Hostomel stejně rychle, jako sem na začátku agrese přišli. Místo sebevědomí si ale odváželi strach a těžkou deziluzi z probíhající války. Nicméně si ale s sebou vzali spoustu nakradených věcí.
Více než měsíc sledovaly tři desítky obyvatel bytového komplexu, kteří zde zůstali, chování ruských okupantů. O své vzpomínky na „ruské osvoboditele“ se podělili s reportérem webu Politico.
Místní obyvatelka Olena uvedla, že po několika dnech viděla na chování ruských vojáků změnu. Uvědomili si, že mírový život na předměstí Kyjeva je v mnoha směrech lepší než v ruských regionech, ze kterých přijeli. Kromě vyšší životní úrovně Ukrajinců byli zaskočeni i jejich hrdinným odporem proti vojenské přesile a vysokou morálkou. Většina ruských bojovníků byla po celou dobu okupace špinavá a chovala se neurvale.
Nedalo se s nimi mluvit
Mychajlo, další z místních, prozradil, že se snažil s ruskými okupanty několikrát hovořit, ale bylo to s nimi velmi těžké, přiznal. Navíc po jejich odchodu vyšlo najevo, že v okolních obcích zabíjeli civilisty. Ti, kteří přežili, byli okradeni, mučeni, případně znásilněni. Jen v Hostomeli se mělo ztratit během okupace 400 lidí. Před válkou tu žilo 17 500 obyvatel.
V bytovém komplexu se během měsíce prostřídalo pět až šest stovek ruských vojáků. Civilisty, kteří tu zůstali, nechávali na pokoji. Zřejmě kvůli tomu, že se jen několik stovek metrů od komplexu bojovalo. Zbývající obyvatele nevnímali jako hrozbu.
Olena popsala, jak se v komplexu chovali. Nejprve vyráželi dveře od všech bytů a hledali si ty nejlépe zařízené. Bojová vozidla „zaparkovali“ přímo ve vestibulech budov, projeli skleněnými výplněmi a poškodili i výtahy. V opuštěných bytech většinou vše rozházeli a zničili, výjimkou nebylo ani znečištění celého bytu včetně zdí fekáliemi. Byty vypadaly, jako by se jimi prohnalo tornádo. „To nejsou lidé, pro mě jsou horší než zvířata,“ popsal Mychajlo. Devadesát procent bytů bylo v komplexu úplně vyrabováno a zdevastováno. Zaparkovaná auta v okolí byla rozstřílena vojáky, asi jen z frustrace nebo pro zábavu.
Někteří vojáci byli nicméně rozumní a dovolili civilistům, aby nedaleko pohřbili ženu, která byla zabita střepinou dělostřeleckého granátu. Byli překvapeni odhodláním místních obyvatel, že zůstávají i přes blízkost bojů. Když se Olena ptala ruských vojáků, proč tu jsou, odpověděli, že je přišli osvobodit. Jejich morálka a odhodlání postupně klesaly a byli vidět i mladí vojáci, kteří mají strach a pláčou. Po zabití velitelů v bojích před odjezdem přiznali, že jim je bez nich lépe.
Systematické rabování a loupení
Zprávy o loupení a rabování opuštěných bytů přicházejí i z jiných míst Ukrajiny. Například z vesnice Novyj Bykiv v Černihivské oblasti. Když se Natalia Samsonová po více než měsíci vrátila do svého domu, zjistila, že vojáci ukradli vše, co mělo nějakou hodnotu. Parfémy, šperky, sbírku starých mincí, víno, a dokonce i nový polštář.
Ze školy, kde pracovala, Rusové odnesli veškeré počítače, monitory, projektory. To, co nepobrali, alespoň zničili. Do nákladních vozů Ural nakládali prakticky cokoli, včetně nábytku, domácích spotřebičů a veškerého oblečení.
Domy nebo byty, ve kterých se nezvaní ruští nájemníci ubytovali, opustili plné prázdných lahví od alkoholu, nedopalků zašlapaných v kobercích, vše pokryté vrstvou odpadků. Toalety zanechali přetékající fekáliemi.
Z vyprávění Ukrajinců z řady míst, ze kterých se ruské jednotky stáhly, vyplývá, že v případě loupení armády se jedná spíš o systematickou činnost než o ojedinělé výstřelky jednotlivých vojáků. To vše za souhlasu velitelů. „Ti, kteří takto bojují, nejsou pravidelnou armádou, ale obyčejnou chátrou,“ napsal ruský politolog Vladimir Pastuchov, jenž pracoval jako komentátor v ruském opozičním listu Novaja Gazeta a žije přes deset let v Londýně.
Rabování a válečná kořist byly i během druhé světové války v německé i sovětské armádě postihovány přísněji, než je tomu mezi ruskými vojáky. V současnosti se jedná o formu motivačního bonusu pro bojující Rusy.
