Rusové důkladně zaminovali frontu dlouhou přes tisíc kilometrů a celé oblasti proměnili na největší minové pole na světě. Dostat se přes toto „moře smrti“ vyžaduje preciznost, trpělivost a zkušenosti ukrajinských ženistů.
Jedním z nich je i voják s válečnou přezdívkou Zeus. Obrovský Ukrajinec téměř každou noc tráví, často pod palbou, v hlubinách minových polí. Jeden neopatrný krok může být tím posledním. Neztrácí ale optimismus ani víru v konečné vítězství, i když už o jednu nohu přišel a používá protézu.
Před půl rokem mu dolní část končetiny utrhla protipěchotní mina. Po rehabilitaci se opět vrátil ke své specializované jednotce u 35. námořní pěchotní brigády. Že je postup ukrajinských jednotek dosud pomalý, mu nepřijde vůbec divné.
Naopak nechápe kritické komentáře západních pozorovatelů. Ukrajinští vojáci, a zejména sapéři si za poslední tři měsíce prošli peklem. Viděli vybuchovat tisíce min různých druhů, jež proti nim nastražili Rusové, kteří se na protiofenzivu dlouhé měsíce důkladně připravovali.
Druhý Charkov nebude
Oceán potenciální smrti je dlouhý přes tisíc kilometrů podél celé fronty a široký až šestnáct kilometrů, napsal německý týdeník Der Spiegel, který o práci ukrajinských „lovců min“ přinesl reportáž. I proto nemůže být postup ukrajinských jednotek nijak závratný, jako se to podařilo minulý rok, když Kyjev vytlačil Rusy z Charkovské oblasti a také z Chersonu.
Práci ženistů, kteří mají za úkol vytvořit bezpečné trasy pro další pěchotu i těžkou techniku, navíc ztěžuje neustálé ostřelování ruským dělostřelectvem a také práce průzkumných dronů, které jim létají nad hlavami. „Často se vracíme z misí a říkáme si: Dobře, že jsme to přežili,“ prozradil Jaroslav, šestadvacetiletý velitel jednotky ženistů, který v armádě slouží už od roku 2014. Navíc Rusové často už odminované území opět zasypou kazetovou municí, která nevybuchne a „čeká“ na ukrajinské bojovníky.
Jaroslav vysvětlil, že už od začátku června bylo jasné, že prolomení Surovikinovy linie nebude procházkou růžovým sadem a nebude se jednat o „druhý Charkov“. Tentokrát ruští vojáci v panice neprchají a nenechávají za sebou těžkou techniku ani munici.
Rusové jsou v pokládání min velmi dobří
Dnes již odvolaný generál Sergej Surovikin se totiž z loňského neúspěchu poučil a během zimních měsíců dal rozkaz vybudovat zdánlivě neprolomitelnou hradbu zaminovaného území, systémů zákopů a tunelů a soustavy opevnění. Sami Ukrajinci uznávají, že jsou ruští vojáci v pokládání min velmi dobří. „Neměli by se podceňovat, rychle se poučili ze svých chyb,“ prohlásil zástupce Jaroslava Oleksandr.
Západ na začátku léta doufal, že dodávky několika desítek západních tanků a obrněných vozidel umožní ukrajinské armádě rychle otupit ruský odpor a prolomit systém obrany. K tomu ale nedošlo. Na začátku protiofenzivy byly ukrajinské ztráty těžké techniky i vojáků vysoké, až pětinové. Mohutný útok byl odražen.
Vše bylo zaminované, bylo nutné postarat se o zraněné vojáky. „Bylo to hrozné,“ líčí chirurg Jurij z Oděsy, jenž nyní slouží v polní nemocnici nedaleko fronty. Na sál mu přiváželi desítky vojáků, kterým chyběly celé kusy kostí a tkání. Od června prý neviděl žádného vojáka se střelnou ránou, jen zmrzačené od min a šrapnelů.
Ukrajinci nyní na čištění tras používají sovětská odminovací vozidla UR-77 Meteorit nebo německo-britské stroje Wisent 1. Sovětských vozidel Meteorit má celá ukrajinská armáda jen zhruba desítku. Obrněnce umějí odpálit speciální munici, která má vyčistit území o rozměrech devadesát krát šest metrů. Samotné pancéřování není příliš silné, takže vojáci při odstraňování min nejsou v bezpečí.
Odminovací tanky Wisent si ukrajinští ženisté chválí mnohem více. Disponují nočním viděním, mají automatickou převodovku a modulární konstrukce umožňuje rychle vyměnit poškozené části. I když se dostanou po ruskou palbu, mají dobrou šanci se z bojové mise uprostřed minového pole vrátit. Bohužel jsou tyto stoje příliš velké a pomalé, takže v dlouhotrvajícím konfliktu jsou také zranitelné.
Ruční práce s detektory kovů
Nejčastěji ženisté využívají pro hledání min drony s kamerami a infračervenými senzory, které nasazují mezi druhou a třetí hodinou ráno a detekují rozpálené protitankové miny. Pak vojáci vyrazí s ručními detektory kovů a miny ručně odstraňují. Jedná se ale o extrémně pomalou činnost. Vojáci si stěžují i na absenci letecké podpory, která jim práci dále komplikuje. Minová pole nelze ani obejít, protože je celá fronta systematicky zaminována.
Rusové mají čas vytvářet další linie obrany až téměř k pobřeží Azovského moře, obává se důstojník Jaroslav. Členové jeho jednotky se ale paradoxně těší na zhoršení počasí, na listopad. Zmizí vegetace a zlepší se viditelnost pro drony, které pátrají po minách. Nicméně příchod sněhu bude opět znamenat velké omezení jejich činnosti.
Zůstává otázkou, jak daleko se dokážou do prvního sněhu ukrajinské jednotky ještě dostat. Ukrajinci doufají, že jim na některých místech stačí postup pouze o dalších deset kilometrů, aby už dokázali efektivně ostřelovat pobřeží Azovského moře, které ruskému vojsku zajišťuje pozemní koridor s Krymským poloostrovem. Pak bude osvobození zbytku Ukrajiny velice blízko. Ukrajinští ženisté věří, že nakonec dokážou ruské protivníky svou kreativitou a odhodláním porazit.
