Byl listopad 1983. Zatímco studenoválečnické napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem pozvolna chladlo, hluboko v podzemí ruského Uralu armádní specialista přes komunikace a veterán sovětských raketových sil Valerij Jarynič zápolil s úkolem, jak poslat rádiový signál skrze skálu tak, aby jej bezpečně zachytil venkovní přijímač.

Po desetidenním snažení se Jarynič setkal s úspěchem a před tehdejším sovětským politbyrem se otevřelo východisko k možné odpovědi na stále se zvyšující náskok v závodech ve zbrojení ze strany Spojených států. Případnou jadernou válku by mohli řídit z ukrytého a doslova nezničitelného pracoviště. Svět by tak mohli „vyhodit do vzduchu“ i den poté, co by skutečný střet prohráli.

Rok nato stál Jarynič před další výzvou. Stal se zástupcem velitele hlavního ředitelství raketových zbraní a za úkol dostal vylepšit poruchový systém, jenž by částečně automaticky zaručil odpálení mezikontinentální balistické salvy s jadernou náloží coby odvetný úder v případě, že by velení Kremlu i armády bylo eliminováno. Úkol splnil a jeden z nejhrozivějších výtvorů studené války, systém Perimetr, byl do ostrého provozu uveden roku 1985. Tolik k příběhu vývoje systému známého pod neoficiálním názvem Mrtvá ruka napsal novinář listu The Washington Post David E. Hoffman.

Jak zmiňuje web The Citizen, k motivaci stojící za vznikem technologie, jež by Rusům zaručila nukleární odplatu za každou cenu i v případě, že by z jejich pohlavárů nezůstal naživu ani jediný, nahrálo politické klima, k němuž přispěli Američané. Začátkem osmdesátých let podepsal americký prezident Jimmy Carter nechvalně známou Directive 59 (pD-59). Americkým lídrům měla rozvázat ruce pro případné plánování a vedení jaderné války (jakkoli to zní šíleně).

Carterovo „tajemství“ nicméně uniklo k novinářům deníků The New York Times a The Washington Post a plnilo titulní stránky. Zatímco veřejnost se začala obávat nekontrolovatelného jaderného konfliktu, u Sovětů byl „oheň na střeše“. Dokument totiž zmiňoval využití pokročilých technologií k odhalení jejich jaderných zařízení ve východní Evropě a Severní Koreji s tím, že by je bylo možné zlikvidovat přesně cílenými údery. Podle jeho autorů by použití jaderných zbraní omezené na sovětské vojenské cíle nutně nemuselo vést k jaderné apokalypse.

Nervozita Rusů se ještě zvýšila, když roku 1983 USA dodaly své nové jaderné střely Pershing II do západního Německa, což výrazně navýšilo schopnost amerických jaderných sil dosáhnout sovětského území v řádu pouhých minut. Podle časopisu Wired, který hovořil přímo s Jaryničem, obavám Sovětů přidával i projekt „Hvězdných válek“ amerického prezidenta Ronalda Reagana, a to až do té míry, že se domnívali, že USA jsou skutečně ochotny jadernou válku odstartovat (z Reaganových deníků nicméně to, že by byl připraven vést na SSSR první jaderný úder, zpětně vůbec nevyplývá).

Záruka apokalypsy

Sověti na to hledali odpověď. První úder byl nemyslitelný. USA by po něm zbyl dostatek jaderných kapacit na ničivou odpověď. Zcela spolehnout se nedalo ani na systémy detekce jaderného útoku. Již v té době systémy tohoto druhu zaznamenaly několik falešných poplachů.

Zbývala ještě jedna varianta, jež nakonec zůstala ve hře – drtivá odveta po bezpečně prokázaném jaderném útoku ze strany nepřítele. Systém Perimetr, jehož byl Jarynič spoluautorem, je vázaný na klasickou jadernou doktrínu studené války, „zaručené vzájemné zničení“.

Měl zajistit, že odpověď následující po případném jaderném útoku uštědří nepříteli natolik devastující ztráty, že ten veden pudem sebezáchovy raději k překvapivému prvnímu útoku vůbec nepřistoupí. Částečně automatizovaný systém měl na předem určené cíle na Západě vypálit veškerý zbývající sovětský jaderný arzenál, a to i v případě kompletní likvidace celého politbyra či vrchního velení, tedy za situace, kdy by válka byla de facto rozhodnuta.

Na bedrech osud světa

Problémem bylo to, že Sověti jeho existenci tajili (Jarynič to přitom označoval za naprosto hloupé rozhodnutí, protože tak systém nemohl nepřítele efektivně odstrašovat). Otazníky zůstávají rovněž nad mírou jeho automatizace. Verze, ke které se přiklání Hoffman a naznačoval ji i Jarynič, počítá s tím, že autonomní je „Mrtvá ruka“ jen částečně a finální rozhodnutí nad vypálením raket spočívá na bedrech hrstky speciálně vyškolených důstojníků. Ti se ukrytí ve speciálních podzemních bunkrech měli rozhodnout na základě trojice ukazatelů, zmiňoval Hoffmanova slova Business Insider.

Zaprvé, Perimetr musel být aktivní, což znamenalo, že jej do pohotovosti uvedlo buď vrchní velení, nebo Kreml. Zadruhé, muselo dojít ke ztrátě spojení s armádními veliteli či politbyrem, což by znamenalo, že byli zabiti. Zatřetí, muselo dojít k prokázanému jadernému útoku, což bylo možné usoudit na základě měření seizmologických výkyvů, úrovní radiace či změn atmosférického tlaku.

Pokud všechny tři proměnné odpovídaly a na kontrolním panelu blikaly jejich kontrolky, měla hrstka vojáků definitivně rozhodnout o vypálení speciálních velicích raket přes celé území Ruska. Ty měly rádiem vyslat signál k útoku veškerému zbývajícímu jadernému potenciálu, přibližuje portál Military.com. 

Strašák dneška

Valerij Jarynič se spolu se svým protějškem z druhé strany tehdejší železné opony Brucem Blairem z Brookingsova ústavu snažil dostat Perimetr do povědomí veřejnosti od devadesátých let (Jarynič o Perimetru publikoval knihu C3: Nuclear Command, Control, Cooperation, Blair o něm roku 1993 publikoval článek v The New York Times). Existenci Perimetru však SSSR ani Rusko nikdy oficiálně nepotvrdily.

Alespoň částečně roku 2011 prolomil mlčení pro ruský deník Komsomolskaja pravda generál ruských raketových sil Sergej Viktorovič Karakajev, který se vychloubal, že by systém USA zcela zničil do třiceti minut. Podle některých hlasů zaznívajících z ruských státních médií měl být modernizován a měly do něj být zapojeny i hypersonické střely. 

Zklamané naděje

Jarynič nedal na Perimetr dopustit. Podle něj pomáhal eliminovat riziko odpálení jaderných střel omylem či unáhleným a zkratkovitým jednáním. Slova v úvodu jeho knihy vychvalující pokračující trend redukce jaderných hlavic a zdůrazňující nutnost sdílení informací o jejich řízení a kontrole spolu s výzvou k odstavení raket z pohotovostních pozic ale ve světle současného dění znějí jako z jiného světa.

Jeden z „architektů“ Perimetru zemřel 13. prosince roku 2012 v Moskvě na pooperační komplikace. Bylo mu 75 let. Vývoj se od té doby ubíral jiným směrem. Namísto jaderného odzbrojení a větší kontroly nad arzenálem „zbraní posledního soudu“ politici opět vypouštějí pokusné balonky a „éterem“ se šíří výroky reálně připouštějící možnost atomového úderu.

Z dříve nemyslitelného se stává reálná hrozba. Jeden z nejhrozivějších vynálezů studené války, jejž vizionářsky předpověděl oscarový Stanley Kubrick ve snímku Dr. Divnoláska již roku 1964, tak hraje svou roli i dnes v nové studené válce, která mezi Ruskem a Západem propukla ve stínu konfliktu na Ukrajině.