Na úvod zdůrazněme, že problémy ve vztazích mezi dvěma suverénními zeměmi by se vždycky měly řešit jednáním, diplomatickou cestou. A politika a politici jsou tu od toho, aby pokojně a bez velkých emocí řešili konfliktní situace, byť by byly sebevětší a sebesložitější.

Také si jasně řekněme, že není v našem zájmu mít špatné vztahy s kteroukoli sousední zemí. A to už proto, že právě dobré či přinejmenším otevřené a korektní vztahy se všemi sousedy jsou to, co dnešní Českou republiku činí daleko silnější (a v širším slova smyslu suverénnější), než kdy byla meziválečná První republika. Ta měla řadu vážných sporů – včetně územních – prakticky se všemi sousedy (s čestnou výjimkou Rumunska).

A do třetice si připomeňme, v jak složité a nebezpečné situaci se dnes region střední a východní Evropy nachází. Čelíme tváří v tvář oslabující ekonomické a politické pozici celé Evropy, hlubokým příkopům v mnoha západních společnostech, spojenectví zemí, které chtějí měnit globální světový řád, a upadajícímu zájmu Spojených států o evropské partnery (nehledě na to, jak americké podzimní prezidentské volby dopadnou).

Když dojde trpělivost

V kontextu toho všeho je tedy nynější česko-slovenská vládní roztržka, která přerostla do odložení společných jednání obou kabinetů ze strany Fialovy vlády, špatnou zprávou.

Konflikt mezi Fialovou a Ficovou administrativou ovšem nevznikl včera. Zakládalo se na něj už delší dobu: přinejmenším od chvíle, kdy se ukázalo, že Ficovy předvolební výroky o ukrajinsko-ruském konfliktu, (ne)pomoci Ukrajině a zejména o „míru“ nebyly určeny jen slovenským voličům.

Ačkoli mnozí komentátoři a analytici (včetně autora tohoto textu), předpokládali, že zahraniční politika Ficovy vlády bude výrazně pragmatičtější, slovenský ministerský předseda překvapil. Razance jeho výroků po převzetí moci ještě narostla a brzy je začaly provázet i konkrétní kroky.

Vynecháme-li ty domácí, jež slovenského premiéra bezděky usvědčují z inspirace těmi nejproslulejšími autoritáři současnosti na čele se samotným Putinem, do nebe volá především setkání slovenského ministra zahraničí Blanára s jeho ruským protějškem Lavrovem. Konané navíc v den pohřbu ruského opozičního politika Navalného.

Když k tomu přičteme skandální výroky samotného slovenského premiéra – válka podle něj začala již v roce 2014 „řáděním ukrajinských neonacistů“ a přidal i tvrzení o tom, že jediným plánem EU je podporovat „vzájemné zabíjení Slovanů“ – těžko se divit, že české vládě došla trpělivost. Koneckonců od začátku patřila mezi největší podporovatele ukrajinské obrany proti ruské agresi.

Diplomatická cesta a (očekávaná) hysterie

Přestože by si situace možná žádala razantnější reakci, Fialův kabinet zvolil velmi diplomatickou cestu. Odložil na neurčito společné jednání obou kabinetů, které je sice tradicí, ale jeho význam je čistě symbolický.

Nynější diplomatický krok české vlády je tedy ve své podstatě symbolický. Ukazuje, že žádná tradice nemůže dostat přednost před reálnými národními zájmy. A přesně o ty jde, neboť stále větší lavírování Ficovy vlády zavdává vážné příčiny k obavám z toho, že Slovensko už není seriózním partnerem, jemuž je možné důvěřovat a sdílet s ním nejrůznější informace strategického typu.

Potud je tedy reakce české vlády naprosto oprávněná, správná a ve své podstatě jediná možná.

Situace ovšem v docela ostrém světle ukázala tři další souvislosti.

První z nich přinesla reakce Ficovy vlády. „Bereme na vědomí, že česká vládní garnitura se je (česko-slovenské vztahy, pozn. red.) rozhodla ohrozit jenom proto, že má zájem podporovat válku na Ukrajině, zatímco slovenská vláda chce otevřeně mluvit o míru,“ prohlásil slovenský premiér.

K tomu opravdu není co dodat. Snad jen to, že slovenská politická pozice k lecčemu bude co nevidět problémem i pro jiné západní země, než je Česko.

V jednom šiku: Babiš, Okamura, Klaus, Zeman

Ke kritice slovenského premiéra na adresu Fialovy vlády se přidala i část české politické scény. Proti vládě v prvé řadě vystartovala opozice, jež se předháněla v ostrých výrocích. U Okamury to nepřekvapí, u Babiše už taky ne, byť by rozhodně mělo. A u Zaorálka? Tonoucí se i Ficova stébla chytá.

Za zmínku ovšem stojí pozice obou minulých prezidentů. Klausova a Zemanova nenávist k Fialově vládě dostala další příležitost se naplno projevit, stejně jako jejich niterné a v posledních měsících trochu skrývané sympatie vůči Putinovi a jeho pohůnkům.

U Klause jde o oportunismus, jenž ho připravuje o poslední zbytky respektu v té části společnosti, která mu v minulosti fandila. Zemana bychom mohli litovat.

To však jedině, kdybychom nevěděli, že už nějaký ten pátek zase kuje své tradiční pikle. A na jejich konci nemá být nic menšího než otevřené vládní spojenectví Babiše, Okamury a třeba i další politické zombie, Jiřího Paroubka.

Pavlův instinkt 

Zapadnout by neměl ani postoj současného prezidenta Petra Pavla. Ten v předvečer slovenských voleb označil Fica za riziko pro česko-slovenské vztahy.

Nebylo to dvakrát diplomatické, ale na druhou stranu lze konstatovat, že se v hlava českého státu vůbec nemýlila. Přesně v duchu tohoto svého staršího výroku nyní Pavel o včerejším rozhodnutí Fialova kabinetu prohlásil, že jej respektuje, rozumí jeho důvodům a považuje to za správné.

To ale není všechno. Prezident Pavel poukázal na to, že přerušení není trvalé. A to je velmi podstatná věc.

Současná roztržka a možná i krize česko-slovenských vztahů zkrátka nemůže a nesmí přerůst do něčeho trvalého. Nebylo by to v zájmu ani jedné z obou zemí, ale ani celé Evropy, Evropské unie a NATO. Bylo by to jen v zájmu Putinova Ruska a všech jeho spojenců.

Je tedy čas, aby diplomaté na obou stranách česko-slovenské hranice dostali jasné zadání sednout ke stolu a hledat společné průsečíky. A hledat je tak dlouho, až je najdou, což nemusí být vůbec těžké, poněvadž jich je dost a dost. A mnohé jsou velmi zřetelné.