Každý dolar nebo rubl, který Rusko nezinkasuje z vývozu fosilních paliv, mu chybí v rozpočtových příjmech, na nichž závisí financování války na Ukrajině. Že na ni Vladimir Putin má stále ještě peníze, bylo dáno kombinací velmi vysokých cen Ruskem exportovaných surovin, které kompenzovaly významný pokles fyzického objemu, a „faktoru N“, s kterým málokdo počítal: kompetentního makroekonomického řízení.

Faktor N jako Nabiullinová

U toho se zastavme, protože Putin by už dávno prohrál, kdyby zacházel s centrální bankou stejně jako jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdoğan. Ten měnil guvernéry jako ponožky, kdykoli by se snad mohlo zdát, že se nedrží jeho (mylné) teze, že úrokové sazby srážejí inflaci, nikoli naopak. Jenomže Putin již dávno vsadil na Elviru Sachipzadovnu Nabiullinovou, etnickou Tatarku, absolventku Moskevské státní univerzity, z níž udělal guvernérku Centrální banky Ruské federace v roce 2013. To bylo poté, co dnešní šedesátnice Nabiullinová kariérně stoupala byznysově-ekonomickou hierarchií od konce „devadesátek“, v dalším desetiletí si vykovala ostruhy jako výkonná ředitelka Sberbank, léta byla ministryní hospodářství a nějakou dobu Putinovou ekonomickou poradkyní.

Z Putinova hlediska to byla mimořádně šťastná volba, což se ukázalo záhy, když Rusko poprvé zabralo ukrajinské území a dostalo se pod relativně tvrdé sankce a ruská měna pod tlak. Přejít na plovoucí kurz měny, „nevystřílet rezervy“ a zvednout úrokové sazby, umět vyčistit bankovní sektor od „slabých kusů“ (v Rusku jich byly stovky), to je její kvalifikace. Celá léta Nabiullinová střádala devizové rezervy, které měly Rusko ochránit před prudkými výkyvy, a když jí je po vpádu na Ukrajinu v roce 2022 obstavili, poradila si omezením konvertibility rublu, zvednutím úrokových sazeb a dalšími technokraticky vydařenými opatřeními.

To, že je někdo na druhém břehu, ještě neznamená, že nepoznáte kompetentního člověka, když ho vidíte v akci. Blahé paměti se v profesionálních kruzích těšil mimořádné pověsti Hitlerův centrální bankéř a ministr hospodářství Hjalmar Schacht. Skončil na tom, že byl schopen dokazovat Göringovi a snad i Hitlerovi, že jej mají jako ekonomičtí analfabeti poslouchat. To Elvira neměla Hjalmarovo ego, zřejmě chtěla loni po vpádu na Ukrajinu rezignovat, ovšem Putin to nepřijal a dal jí třetí termín. A tak dál kompetentně a loajálně slouží. Dnes již nikoli titulována jako „bankéřka roku“, ale pod sankcemi jako proskribovaná osoba. Operu miluje nadále.

Dojdou peníze?

Velice odborně zdatní technokrati dovedou o léta protáhnout život zcela zločinným režimům, samo o sobě je to fascinující téma. Ale ani s jejich podporou, a dokonce ani s totálně brainwashovaným, většinově otužilým a skrovným obyvatelstvem nelze vést donekonečna konflikt, když vám chřadne exportní sektor.

Sovětský svaz a celé jeho impérium, a že nebylo malé, skončily na analogický příběh, jakkoli Michail Gorbačov na rozdíl od Putina nechtěl konflikt. Rozpad začal, když klesly příjmy z vývozu ropy. Dlouhodobě technologicky zaostávalo, dnes Rusko vymontovává čipy z čínské spotřební elektroniky a praček, aby je dávalo do zbraňových systémů. Drony nakupuje od dodavatelů z Íránu, což není země považovaná za technologický ráj, ale naučila se improvizovat pod tíhou sankcí už dávno.

Miroslav Zámečník

I ruské sankce se obcházejí a ledacos se do Ruska dostane. Mimořádné příjmy, které Rusko inkasovalo v důsledku vzestupu cen komodit a krátkodobě velmi obtížné záměny ruských dodavatelů, mohl Putin vyluxovat. Podle ruského vicepremiéra Alexandra Novaka se příj­my ruského rozpočtu z ropy a plynu loni zvýšily o 28 procent, respektive o 2,5 bilionu rublů (asi 810 miliard korun). Přitom fyzický objem těžby ropy stoupl pouze o dvě procenta a její vývoz o sedm procent. Pokud vezmeme v potaz, že „předválečná“ závislost rozpočtu na ropě a plynu byla asi 45 procent, pak je jasné, z čeho Rusko financuje válku.

Podle ujišťování Novaka není problém ve váznoucím vývozu, ale v poklesu ziskových marží. Opravdové skřípnutí penězovodu přišlo se zavedením cenového stropu šedesát dolarů na surovou ropu typu Urals dopravovanou tankery začátkem loňského prosince.

Sankce omezují schopnost dovážet, případně znamenají nutnost platit prostředníkům tučné přirážky za obcházení sankcí, ale teprve omezení inkasa je pro Rusko doopravdy bolestivé. Zaprvé sráží prodejní ceny, zadruhé zvyšuje dopravní náklady, protože tankery vozící ruskou ropu jsou pro západní pojistitele a zajišťovny nepojistitelné a alternativní pojištění nákladu je vzácné zboží. I země, které se tváří vůči Rusku neutrálně až přátelsky, s velkým potěšením tlačí na ceny, které jsou dost výrazně pod stropem, namátkou Indie, Čína a Turecko. Tyto tři země dnes dohromady odebírají sedmdesát procent. Írán je schopen současně prodávat drony Rusům a tlačit svou ropu tradičním ruským zákazníkům.

Luxování v Gazpromu

Šef ruského státem ovládaného koncernu Gazprom Alexej Miller koncem loňského roku uvedl, že celkový ruský vývoz plynu (bez zemí Společenství nezávislých států, ale včetně Číny) dosáhne 100,9 miliardy kubíků, což je skoro o polovinu (46 procent) méně než v roce 2021, a to je nejméně za celou dobu jeho existence, tedy od roku 1989. Stát z něj loni vytáhl do rozpočtu prostřednictvím dividend a „windfallu“ 1,85 bilionu rublů.

To lze dělat, dokud jsou ceny vysoko a existují alternativní odběratelé. Prozatím mírná zima a naplněné zásobníky v Evropě ale srážejí ceny zemního plynu, termínovaný kontrakt na plyn s dodáním v únoru v TTF sestoupil pod šedesát eur za megawatthodinu. Forwardová křivka TTF nyní vidí cenu plynu pro příští zimu 2023/2024 také pod sedmdesáti eury za megawatthodinu.

Rusko není schopno vyvézt plyn na asijské trhy z kapacitních důvodů – žádné plynovody do Pákistánu a Indie z Ruska přes Střední Asii nevedou – a terminálů na LNG má Rusko málo. Přes růst vývozu LNG o osm procent se v této formě vyvezlo jen 46 miliard kubíků. Plynovod Síla Sibiře za celý loňský rok dokázal dopravit k čínským zákazníkům 15,5 miliardy kubíků a je to jediný trh, který pro Rusko rostl.

Miroslav Zámečník

Pro srovnání, v roce 2021 „přiteklo“ do Evropy prostřednictvím dnes zničeného plynovodu Nord Stream 1 skoro čtyřikrát tolik – 59,2 miliardy kubíků. Ruský federální rozpočet pro rok 2023 je postaven na předpokladu, že ropa „Urals“ bude za sedmdesát dolarů, jenže ta skutečně dosažená cena je hluboko pod touto hranicí.

Na vyrovnání rozpočtu, kde třetinu výdajů požere válka (jde o odhad, žádné oficiální výdaje Rusko nezveřejňuje), by musely být příjmy z ropy a plynu mnohem vyšší, než momentálně jsou. Svého druhu zázrak je hospodářský deník Kommersant, pro absenci propagandy funguje jako spolehlivý otevřený zdroj ekonomických informací přímo z Ruska a nechá se normálně číst jako jiné byznysové noviny ve světě. V článku Gazprom se učí žít bez Evropy 28. prosince napsal, že „při pokračování současného trendu by mohl v roce 2023 klesnout vývoz plynu o další čtvrtinu, tedy na 75 miliard kubíků“. A to i za předpokladu, že Turecko odebere stejně jako loni, dodávky do EU přes Ukrajinu a TurkStream také zůstanou stejné a Čína zvedne odběr na 25 miliard krychlových metrů.

Od 5. února navíc země skupiny G7, Austrálie a celá EU zavádějí embargo na dovoz ropných produktů, což opět negativně ovlivní ruská inkasa. Jednak se projeví efekt předzásobení ruskou naftou před jeho zavedením, jednak se část nafty bude prodávat se slevou v ostatních zemích, zmiňovány jsou například africké státy. Obchody, jak na správném ruském kole, budou pokračovat: tak jako se ruský plyn dostane do Evropy přes Ukrajinu, Ázerbájdžán a Turecko, tak se nafta doveze z Číny, přičemž ropa bude ruská. O to jde ale až v druhé řadě. Marže zůstanou jinde.

Putin by hrozně chtěl vyhrát válku, ale také jsou letos regionální volby a v příštím roce by si asi chtěl zajít pro další prezidentský mandát. Ropu a plyn je možné ždímat jako suchý hadr, v příštích třech letech by dodatečné daně měly vynést 3,6 bilionu rublů, zatímco výdaje na obranu a bezpečnost jen letos mají podle analýzy Reuters stát 9,4 bilionu. Nevychází to.