Rok poté. Jak změnila válka na Ukrajině náš postoj ke svobodě?
Od ruského útoku na Západ jsme se mnohému naučili, ale vykonat musíme pro ukrajinskou i svoji svobodu ještě mnohem více.
V pátek uplyne rok od chvíle, kdy napětí mezi světy vlády práva a vlády hrubé síly přešlo v otevřený válečný konflikt. Onen rok světem notně zatřásl. Řada byla na západním společenství, aby dokázalo, že demokracii nechápe jako pouhou existenci soustavy vyprázdněných institucí, nýbrž jako neustále obnovované odhodlání dostát právě principu vlády podle pravidel.
Jak jsme si vedli? Jistě lépe, než ruský prezident Vladimir Putin čekal. Jeho hozenou rukavici zvedl do té doby nepravděpodobný hrdina Volodymyr Zelenskyj. „Nepotřebuju někam hodit, potřebuju střelivo,“ odmítl v první den války americkou nabídku přepravy do exilu. Během následujících měsíců vyrostl v jednoho z vůdců Západu.
Nejde to snadno. Republikány ovládaný americký Kongres bude Kyjevu pomáhat jen zdrženlivě. Členové NATO Turecko a Maďarsko házejí Alianci klacky pod nohy – i přesto, že jsme na Ukrajině viděli ruské dílo: města srovnaná se zemí, masové hroby, důkazy o mučení dětí, raketové údery záměrně vedené proti školám a nemocnicím i každý měsíc nové vyhrožování jaderným útokem.
Když ruské rakety začaly devastovat Kyjev, bylo zjevné, že evropský bezbřehý pacifismus selhal. Způsob vedení války obou hlavních aktérů zároveň jasně určil, že Ukrajinci preferují západní způsob a Rusové způsob silový.
Snad i proto Západ – a především Evropa – pochopil, že jeho životní styl vyžaduje odvahu postavit se zlu. Německý spolkový kancléř Olaf Scholz pomoc často zdržoval, ale nakonec zašel při obraně Západu dále, než bylo lze realisticky očekávat. Odstřihnutí Evropy od ruského energetického diktátu je již na cestě.
A přesto je to málo; vítězství Ukrajiny vyžaduje intervenci ještě mnohem intenzivnější. „Svoboda je výsadním vlastnictvím těch, kdo najdou odvahu ji bránit,“ říkal před 2500 lety athénský státník Periklés. To platí i po roce ukrajinské války.