Recenze: O politických narcistech, hlupácích, zlodějích a pravdě nejen v českých dějinách

Historik Igor Lukeš je uznávaným profesorem Bostonské univerzity a autorem několika knih, z nichž dvě vyšly v prestižním Oxford University Press. Současně se ale nebojí používat jednoznačné a morálně „silné“ výrazy jako „pravda“ a „lež“, a to i ve veřejné disputaci. Ukázalo se to například při známé a později hojně diskutované televizní debatě s Ladislavem Jaklem. Po českých verzích jeho knih Československo mezi Stalinem a Hitlerem (Prostor, 1999) a Československo nad propastí (Prostor, 2014) nedávno vyšel výbor z historikových historických esejů, politických komentářů a úvah Dějiny a doba postfaktická.

Hodnotí v něm jednání soudobých politiků: Donalda Trumpa drtivě, Baracka Obamu kriticky, i když jej stále pokládá za nejúspěšnějšího prezidenta moderní americké historie. Nynější politické představitele pak neotřele srovnává s jejich předchůdci. Jedním z jeho méně známých „hrdinů“ je rakousko-uherský generál Oskar Potiorek (1853–1933), v letech 1911 až 1914 guvernér Bosny a Hercegoviny, který svou přehnanou sebejistotou a zanedbáním bezpečnostních opatření umožnil provedení atentátu na Františka Ferdinanda d’Este.

Lukeš jej označuje za „patologického narcistu“. Když se ale roku 2019 pomyslně rozhlížel po zemích střední Evropy, shledal, že její tehdejší vládci byli ještě horší: přes všechna svá omezení byl Potiorek alespoň loajálním rakouským patriotem a služebníkem císaře. Na rozdíl od svých současných nástupců to nebyl lhář, antisemita, rasista, zloděj ani „agent cizí mocnosti“.

Lepší Šternberk než Masaryk

Z českých politiků vyzdvihuje T. G. Masaryka či Václava Havla, ale vůdčím představitelům meziválečného Československa vytýká například protikatolickou předpojatost, stejně jako nepřátelství vůči šlechtě. I když právě šlechtici by Edvardu Benešovi a T. G. Masarykovi mohli pomoct dobře reprezentovat nový stát například v diplomacii. Kdyby byl třeba v Londýně ve třicátých letech vyslancem muž jménem Šternberk nebo Schwarzenberg, vykonal by tam lepší kus práce než Jan Masaryk, dodává Lukeš kriticky a asi právem.

Současným politikům pak autor vytýká obzvláště jejich obojaký vztah k Evropské unii, z jejíchž finančních zdrojů ochotně čerpají, ale před voliči ji ostouzejí. Autor pesimisticky prorokuje, že pokud budou Poláci, Maďaři a další nadále pobírat z Bruselu velkorysé dotace a „platit“ za ně pomluvami a nenávistnými kampaněmi, je jen otázkou času, kdy EU dojde trpělivost: „Vnucovat podporu těm, kdo si dárce nejen neváží, ale hrubě ho napadají, je formou masochismu.“

Někdy jsou autorovy odsudky možná až příliš zaujaté, paušalizující a generalizující, ale vždy jde přitom k jádru věci. A například jeho varování ohledně směřování putinovského Ruska se z dnešní perspektivy ukazují jako prozíravá, přesná a plně opodstatněná.

I v této knize se autor vrací ke zmíněnému protikladu „pravda“ versus „lež“, který ale nevnímá absolutisticky. Připouští, že v některých historických okamžicích je z hlediska vyšších zájmů výhodnější pravdu zamlčet. Kapitola Pravda jako nástroj zla se v tomto smyslu přímo odvolává na Shakespearův výrok: „Aby k zmaru svedly nás, nám pravdu řeknou temnot nástroje.“ Což pak autor demonstruje na případu amerického diplomata Tylera Kenta (1911–1988), který během druhé světové války ukradl tisíce tajných dokumentů, jež chtěl zveřejnit. Nepřál si totiž, aby Amerika vstoupila do války proti Německu. A jejich vyzrazení skutečně mohlo výrazně zasáhnout do průběhu války.

I několik dalších kapitol autor věnuje světu tajných služeb a špionů, u kterých přiznává, že je zpravodajství nepřitahuje proto, aby bránili dobrou věc a bojovali proti zlu. Láká je svět zpravodajských tajemství, který je „přitažlivý sám o sobě a za všech okolností“. Znalost toho, že realita, jak ji znají zasvěcení, není totožná s fasádou, kterou vidí veřejnost, dává „těm informovaným“ iluzi moci. Tito lidé přitom operují v temných koutech konfliktního světa a tak daleko od centra veřejné moci, aby mohli vládní politici předstírat, že s nimi nemají nic společného. „Byli ochotni použít informace obskurních agentů, o nichž sami nikdy ani neslyšeli,“ píše o takových veřejných představitelích anglický spisovatel s osobní zkušeností ze světa profesionálních zpravodajců W. Somerset Maugham.

Lukeš se v těchto i jiných pasážích odkazuje na krásnou literaturu, což jeho politologickým úvahám dodává hloubku i nejednoznačnost. Případně u jednoho původně literárního námětu ukazuje, jak byl politicky dezinterpretován. Autor se široce rozepisuje o slavných verších „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“ Viktora Dyka. Básník je napsal za první světové války v rakouském vězení jako výzvu českým politikům, aby „bojovali za nezávislý český stát s otevřeným hledím“. Následně byl ale původní význam básně obrácen naruby a z veršů se stala „hymna zápecníků“, kteří útočili na emigranty.

Naopak sám Igor Lukeš vysvětluje, že když po roce 1968 odcházel z normalizujícího se Československa, měl pocit, že cizina jsou pro něj kolaborující Češi, kteří na demonstracích mlátili jiné Čechy „ve prospěch Sovětů“. Od svého odchodu si sliboval, že přijde do skutečného duchovního domova, do Ameriky, kterou přitom znal jen z četby. Jak ale ukazuje i recenzovaný svazek, mentálně zůstává se zdejšími literáty i aktuálním děním nadále propojen; americký odstup mu navíc umožňuje vidět zdejší realitu ostře, nekonvenčně a bez přikrašlování a nezřídka v ní nacházet to podstatné. 

Vietnam je místem, kde byl západní svět zatažen do jednoho z nejkontroverznějších střetů moderní doby, který začal ponižujícím vojenským fiaskem Francie v roce 1954 a vyvrcholil mnohem potupnější porážkou Spojených států amerických v roce 1975. Max Hastings tři roky shromažďoval materiály, včetně rozhovorů s mnoha přímými účastníky konfliktu na obou stranách a velkého množství amerických a vietnamských dokumentů a memoárů, aby tento zdlouhavý a složitý konflikt mohl zachytit ve vší jeho spletitosti.

Žádná dřívější publikace dosud nedokázala politickou a vojenskou historii vietnamského konfliktu věrně skloubit se strhujícími osobními příběhy jeho účastníků. Max Hastings se tohoto úkolu dle očekávání zhostil výtečně. Svědectví vojenských vůdců i rolníků, státníků i vojáků, která se mu podařilo získat, spoludotváří toto výjimečné faktografické dílo.

Max Hastings zachycuje válku ve Vietnamu i díky svým vlastním zkušenostem: v letech 1967–1968 byl zpravodajem ve Spojených státech, kde se setkal s mnoha klíčovými aktéry, včetně prezidenta Lyndona Johnsona, a následně pracoval na mnoha novinových reportážích i pro televizní stanici BBC přímo v Indočíně. Byl jedním z evakuovaných, když Američané v roce 1975 spěšně vyklízeli svou ambasádu v Saigonu.

Hastings je autorem dvaceti šesti knih, v nichž se zabýval převážně ozbrojenými konflikty. V letech 1986–2002 byl šéfredaktorem deníku Daily Telegraph a redaktorem novin Evening Standard. Za svou novinářskou práci i za své knihy získal četná ocenění. Jeho poslední, velmi úspěšné publikace Katastrofa 1914 a Tajná válka byly přeloženy do mnoha světových jazyků včetně češtiny. 

Autor je spolupracovníkem redakce