Přes parkoviště se hrne početná skupina halasících českých dětí směrem ke klášteru Schlägl s restaurací s českým personálem i vlastním pivovarem. Jejich rodiče v době omezených možností cestování zřejmě využili příležitost a vyvezli drobotinu aspoň pár kilometrů za hranice pod horu Smrčina na rakouskou stranu Šumavy. Pod sloganem „Lyžujte v Rakousku, bydlete na Lipně“ je region oblíbený nejen díky lyžařskému areálu Hochficht v zimních měsících, ale i českými letními turisty a pracujícími pendlery.

My však do Horních Rakous nepřijeli kvůli gastronomickým a sportovním požitkům, a tak se poohlížíme po muži, jehož nám v předstihu popsal ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený. „Pořád kouří a je to fakt drsnej vyjednavač,“ vystihl Hubený Johannese Wohlmachera. Poměrně trefně, jak si záhy potvrzujeme.

Hlavního klášterního lesníka skutečně nacházíme u popelníku před administrativní budovou premonstrátského kláštera s cigaretou v ruce. Robustní muž je oblečen v kostkované košili, vestě s kapsami a pohodlných kalhotách, ideálním oblečení pro někoho, kdo tráví značnou část pracovní doby v lese. Stejný outfit má i na fotografii v návštěvnickém centru kláštera. Při pohledu z jiného úhlu se však úbor na portrétu mění na mnišské roucho. A právě s tímto mnichem mají zástupci národního parku i ministerstva životního prostředí za sebou tři roky intenzivního, „drsnýho“ vyjednávání. Téma? Šumavský kůrovec ohrožující klášterní lesy, a tedy i samotné ekonomické fungování kláštera Schlägl.

Státní hranice, stát!

Šumavský národní park je bezesporu unikátní přírodní lokalitou a podle toho je potřeba o ni také pečovat. O tom, jak by ta péče měla přesně vypadat a především jak by se mělo přistupovat k lesy decimujícímu škůdci, se ovšem nejen v Česku vedou letité debaty. Podle toho vypadají i vztahy se sousedy, které v minulosti nebyly vždy ideální. Na dobré úrovni jsou se státními firmami Lesy České republiky a Vojenské lesy a statky. O něco složitější je podle Hubeného komunikace s šumavskými obcemi, jejichž pozemky s parkem hraničí, nebo se dokonce nacházejí uvnitř.

Naopak úplně bez problému vychází park s německými sousedy. Není divu, když jde z velké většiny o Národní park Bavorský les, který funguje na stejném principu jako jeho český soused, u kterého maximalizace zisků z vytěženého dřeva rozhodně nepatří mezi priority. A pak jsou zde ještě rakouští premonstráti.

„Tam, kde právě procházejí ti lidé, vede státní hranice a začíná národní park. My právě stojíme na našem majetku, který se táhne přes horu Plechý k Trojmezí a dále pak podél bavorské hranice,“ ukazuje Wohlmacher ve více než třinácti stech metrech nad mořem směrem k česko-bavorské hranici.

Některé z místních lesů vlastní klášter Schlägl už od třináctého století, kdy sem premonstráti přišli, údajně snad z Milevska. Další pozemky vlastní podél hranice na Smrčině, zhruba pět kilometrů po červené odtud. A od 90. let, kdy Národní park Šumava vznikl, bojují mniši opakovaně s „českým“ kůrovcem.

„Do prvních zón tehdy spadaly původní velmi cenné lesy a počítalo se, že se v nich nebude zasahovat proti kůrovci. Zonace byla ale udělaná bez ohledu na sousedy,“ přiznává jistý egoismus tehdejšímu přístupu české strany Hubený.

V průběhu let došlo ke gradaci populace kůrovce třikrát. Poprvé mezi lety 1995 a 1997, kdy šumavské lesy oslabené průmyslovými zplodinami a suchem napadl lýkožrout masivně poprvé. Tehdy se také poprvé ozvali se svými výhradami i premonstráti z Schläglu. Výsledkem byla mezistátní dohoda o vzniku ochranného pásma na území národního parku a čeští ochranáři začali šíření škůdce aktivně bránit i z české strany hranice.

Tak tomu bylo mezi lety 2009 až 2012, kdy populace kůrovce v lesích poničených orkánem Kyrill gradovala podruhé. Před třemi lety však v Česku vstoupila v platnost novela zákona o ochraně přírody a krajiny, čímž se rozjela občas dost vyhrocená debata o nové zonaci národního parku, tedy rozdělení území podle míry ochrany a zásahu zvenčí. A jak vysvětluje Hubený, letitá dohoda s Rakušany tím přestala platit.

„Novela zákona přinesla přechodné ustanovení, že než bude nová zonace, tak se za bezzásahovou zónu považuje stará první zóna, a ta v roce 2017 tedy spadla do bezzásahového režimu,“ vysvětluje Hubený. Nešťastnou shodou okolností, především však následkem dlouhodobého sucha se kůrovec právě v tomto období vrátil na Šumavu potřetí.

Škůdce se tentokrát šířil spíše z východu republiky a národní park nebyl zasažen tolik jako třeba Jeseníky nebo Vysočina. Podle Wohlmachera se však projevil i v klášterních lesích na hranici s Českem. „V letech 2017 a 2018 k nám přešlo kůrovce ještě relativně málo. V roce 2019 to už bylo více, zasaženo bylo zhruba dva až tři tisíce kubíků dřeva,“ počítá Wohlmacher. Mniši se po letech tedy opět hlasitě ozvali. Po četných debatách v Praze, Vídni i sídle Správy Národního parku Šumava ve Vimperku se po letech zrodila dohoda nová. Od letošního března správa parku opět zasahuje i v 500 metrů širokém pásmu podél rakouské hranice.

Ne všichni s tím souhlasí. „Je to pralesovitý porost a zásahy by tam neměly být vůbec,“ říká expert na ochranu lesů hnutí Duha Jaromír Bláha. Podle něj zásahy mohou učinit les náchylnější vůči větrným smrštím. V minulosti se proto ekologové snažili dosáhnout dohody s Rakušany, aby se bez zásahů ponechal i jižní svah hřebenu s tím, že by dostávali kompenzace z evropských peněz. Ke kompromisu však nedošlo.

Jiní jsou smířlivější. Podle profesora ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Pavla Kindlmanna není například jisté, zda klášterní lesy opravdu ohrožuje kůrovec z národního parku. „Může tam být nějaké lokální ohnisko, o kterém my nevíme,“ říká. Aspoň o šíření kůrovce by mohlo být díky uplynulému tříletému období jasněji. Správa parku mezičas využila a jeho pohyb důsledně monitorovala. Detailní závěry sice ještě nejsou úplně k dispozici, ale.... „Výsledkem je, že téměř nelétá,“ nastiňuje Hubený.

Kůrovcův mýtus

„Tady jde dobře poznat náš les, je to ten zelenější,“ vtipkuje na státní hranici poblíž vrcholu Smrčiny Wohlmacher. Jen před pár minutami vyplísnil rodinu na výletě s neuvázaným psem tak obratným způsobem, že dotyční odcházeli s pocitem dobře míněné rady, která zachrání jejich bišonka před jinak nevyhnutelným rozsápáním divokou lesní zvěří. Navrch výletníky ještě nasměroval do nejbližšího pohostinství a my bychom se nedivili, kdyby ho čirou náhodou provozoval klášter. To jen svědčí o diplomatickém umu hlavního klášterního lesníka.

V lesích kolem Smrčiny lze nicméně dobře vidět rozdílné přístupy k péči o šumavské lesy v posledních třech letech. Rakouská, a tedy klášterní strana je opravdu o něco zelenější, byť porost je značně prořídlejší, než je u hospodářského lesa obvyklé. Padlé dřevo mniši nenechávají. Na české straně naopak kmeny zůstávají. Jsou ovšem dvojího typu. Starší vyvrácené kmeny s kůrou, které šly k zemi před letošním březnem. A novější, na kterých lesníci naopak už kůru odstranili.

To je podle Hubeného v podstatě jediný zásah, který v půlkilometrovém pásmu podél hranice provádějí. „V okamžiku, kdy strom odkorníte, tak rozbijete lýko, larvy se nevyvinou a celá populace je pryč,“ vysvětluje ředitel parku. Na místě pak zůstává i odstraněná kůra, která pro les už nepředstavuje žádné riziko. Za nesmyslné považuje proto Wohlmacher i zprávy, které se občas objevují, a sice že kůrovec se z Česka do Rakouska šíří na nákladních vozech s českým dřevem, které se za hranice ve velkém vyváží.

Podle Hubeného jsou vůbec mnohé zvěsti o lýkožroutovi značně přehnané. Dokáže sice uletět až tři kilometry. Ovšem taková cesta by ho vyčerpala natolik, že by se už dále nedokázal rozmnožovat, a hmyz nemá prakticky důvod ji podnikat. Obvykle se tak šíří do maximálně 200 metrů. „Ukazuje se také, že na jeden strom napadený kůrovcem v bezzásahové zóně jeden vytěžíme. Je to tedy jedna ku jedné a není to tak, že z jednoho stromu vznikne sto až tisíc zasažených, to není pravda,“ říká striktně Hubený „K nám se ale moc lidí ptát nejezdí,“ dodává však záhy.

Šetříme!

Se současným nastavením jsou obě strany aspoň navenek spokojené, i když znalci situace popisují vzájemný vztah spíše jako ozbrojené příměří. Bráno čistě ekonomiky má kůrovec jak na národní park, tak na klášter podobný dopad. Netrápí je ani tak škody způsobené broukem přímo, jako spíš druhotný dopad kalamity na celý trh. Přemíra kůrovcového dřeva vedla ke kolapsu cen a se dřevem se dnes obchoduje jen mírně nad náklady na jeho vytěžení. Správa Šumavy prodávala ještě v polovině dekády kubík dřeva ze zón s nižším stupněm ochrany v průměru téměř za 1700 korun. Aktuálně se podle Hubeného pohybují ceny kolem osmi stovek, přičemž sedm set spolykají náklady spojené s těžbou. „Stokoruna je zisk, a to je málo,“ říká Hubený.

Zatímco v roce 2018 utržil park na dřevu ještě 314 milionů korun, loni to bylo podle výroční zprávy už jen 174 milionů, byť objem dřeva byl asi o pětinu nižší. V minulosti se přitom podle Hubeného počítalo, že se park bude z prodeje dřeva v podstatě samofinacovat. Tyto představy už nejsou příliš reálné a ministerstvo životního prostředí musí na provoz parku rok od roku více a více přispívat.

V Schläglu jsou na tom podobně. Klášter vedle pivovaru s více než 400letou tradicí, distribujícího vlastní produkty do regionálních hospod i celorakouských řetězců, vydělává ještě na kongresové činnosti a vlastních gastronomických provozech. Spadá pod něj také deset hektarů rybníků a v zimních měsících si tak přilepšuje prodejem ryb. Podíl drží i v lyžařském areálu Hochficht, kde se navíc stará o občerstvení lyžařů.

Lesy jsou však základem klášterní ekonomiky. „Les nám byl dán na zajištění základního provozu. Je to nejdůležitější pilíř, na kterém náš klášter stojí,“ říká Wohlmacher. Pro bezproblémový chod se podle něj cena za kubík musí pohybovat mezi 70 až 75 eury. Aktuálně je však v Rakousku pod 60 eury (zhruba 1600 korun).

Obě instituce řeší situace stejně. Šetří. „Vidíte, že nemám vizitku. A až půjdete, tak zhasnu,“ vtipkuje Hubený. Ve skutečnosti však park odkládá zbytné investice a pro pokrytí části nákladů se snaží hledat nové dotační zdroje.

Investice na nákup techniky odkládají i premonstráti z Schläglu. „Šetřit se musí pořád, v současnosti však více než jindy,“ prohlašuje Wohlmacher s tím, že pokud se situace na trhu se dřevem nezlepší, tak se klášter nevyhne výpovědím části ze 150 zaměstnanců. Pro tuto chvíli zůstává pesimistou, obrat na trhu s dřevem zatím nevidí.

To za kopcem hranice vidí pohár napůl plný. „Varianty jsou dvě. Buď bude situace s kůrovcem stejná jako loni, nebo ho bude méně,“ odpovídá Hubený, podle kterého je však kůrovec přirozenou součástí přírody a na Šumavě je doma jako smrk. Stejně to vidí i Wohlmacher. Rozdíl je jen v názoru, jak s tím naložit.