Prolomíme dluhovou brzdu. A co se stane?

Kdo si ještě dnes vzpomene na zkratku PIIGS, která dala dohromady počáteční písmena zemí, které se z různých důvodů dostaly do potíží s obsluhou veřejného dluhu a byly protagonisty dluhové krize eurozóny? Jen pro osvěžení paměti: tato černá pětka nikdy nebyla homogenní skupinou, která by za stejné chyby dostala stejné známky. Zatímco Irsko nebo Španělsko měly před jejím vypuknutím veřejné finance pod kontrolou a kořenem problémů byla prasklá realitní bublina, která se přelila do bank, které ji financovaly, představovalo druhý pól Řecko.

Zároveň jsou Athény učebnicovým příkladem toho, do jakého marasmu dovede zemi zavést populistická rozpočtová politika. Nikdy není od věci si ten příběh připomenout, dokud je k brodu ještě daleko.

Řecký táta populismu

Andreas Papandreu je dodnes považován za jednoho z otců zakladatelů moderního evropského levicového populismu, přitom jeho americká životní etapa nijak nenasvědčovala, že z něj vyroste charismatický miláček davů. V emigraci vystudoval ekonomii na Harvardu a dlouhá léta ekonomii učil na prestižní Kalifornské univerzitě v Berkeley, ale po návratu do Řecka vyhrál volby v roce 1981 v čele levicové strany, kterou sám založil, a pak to ještě několikrát zopakoval. Právě za něj nabobtnal veřejný sektor, počty a výplaty nejen úředníků, ale všech státních zaměstnanců, hezké penze, ovšem financované na dluh, který s různou intenzitou, ale po dobu celé jedné generace v podstatě pořád bobtnal.