V pátek 5. listopadu 1982 vyšel v The New York Times článek, který správně předpovídal, že sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi už mnoho života nezbývá. Vzhledem k tomu, že se pět dní poté soudruh Brežněv odebral na věčnost (či tam, kam se generální tajemníci odebírají), to byl excelentní odhad
Noviny navíc tehdy přesně trefily, kdo bude jeho nástupcem. Na základě rozmluvy s americkými kremlology The New York Times správně napsaly, že Brežněvův dlouholetý spojenec Andrej Kirilenko nemá šanci. Odhadli to z toho, že se měsíc předtím jeho podpis – na rozdíl od podpisů ostatních členů politbyra – neobjevil na jakémsi nekrologu, a kromě toho jeho fotka chyběla na společných fotografiích. Místo Kirilenka se měl stát sovětskou jedničkou Jurij Andropov, případně Konstantin Černěnko, kteří se pak opravdu v rychlém sledu vystřídali na postu generálního tajemníka.
Důvody Kirilenkova pádu tehdy nebyly jasné, a až později se ukázalo, že měl s Brežněvem spory, těžce mu uškodil pokus syna o emigraci a jeho osud definitivně zpečetilo stáří (nedokázal údajně sepsat rezignační dopis).
Putin show
Putinův projev, který tento týden zazněl v Moskvě, tyto bohatýrské doby „aplikované kremlologie“ připomněl. Rusové na sociálních sítích i zahraniční média divoce spekulovali, co znamená neúčast některých známých tváří na oné „vzácné“ společenské události. Týkalo se to třeba čečenského satrapy Ramzana Kadyrova, stále oraženějšího šéfa wagnerovců Jevgenije Prigožina, moskevského starosty Sergeje Sobjanina či velitele vojsk válčících na Ukrajině Valerije Gerasimova. Věštění si nechme od cesty. Mnohem důležitější je správně interpretovat to, co nám návrat kremlologie říká o současném Rusku.
V dobách Gorbačova a Jelcina se podobnými nicotnostmi nikdo nezabýval, protože informace o mocenském rozložení sil v Kremlu se daly – byť třeba ne úplně snadno – obstarat jinak. To se po Putinově nástupu změnilo a jeho režim rok od roku více připomíná nečitelnou orientální despocii z Brežněvových a Stalinových dob.
Diktatura se utužuje a kremlologové se opět stávají váženými odborníky, kteří z různých náznaků, drobných změn protokolu a řeči těla věští všechno možné: od zdravotního stavu Vladimira Vladimiroviče (Pročpak nedávno během setkání s bratrským diktátorem Lukašenkem tak příšerně „šil“ nohama?) až po to, kdo u něj upadl v nemilost a čí význam naopak roste.
Víme, že nic nevíme
Neměli bychom ale podléhat iluzi, že kremlologie je exaktní vědou. Zmíněný článek z The New York Times byl sice až překvapivě přesný, ovšem jeho autor si limity kremlologie dobře uvědomoval a poctivě připomněl všechny její minulé chyby.
Když v březnu 1953 umřel Stalin, americká kremlologie považovala jeho budoucího nástupce Chruščova za „byrokrata bez tváře“ a tvrdila, že nemá šanci. V říjnu 1964, tedy pouhých pár dní předtím, než soudruzi z politbyra poslali Chruščova na odpočinek, americké ministerstvo zahraničí pro změnu mínilo, že jeho pozice je nejsilnější za mnoho posledních měsíců. A když pak k puči skutečně došlo, washingtonští kremlologové z trojice hlavních kandidátů (Brežněv, Podgornyj a Kosygin) favorizovali Podgorného a Brežněva měli za outsidera.
Jestli z toho všeho plyne nějaké poučení pro dnešek, pak zní: Putinovo Rusko se propadá do diktatury a my o něm víme jen velice málo.
