Pokud by si někdo zasloužil nálepku sabotéra, jsou to spíše Zemanovi nejbližší spolupracovníci v čele s kancléřem Vratislavem Mynářem, a nikoli senátoři, kteří jen chtěli řešit krizovou situaci.

Osvěžme si, co se ony říjnové dny stalo: den po parlamentních volbách byl prezident převezen do pražské Ústřední vojenské nemocnice. Nikdo nevěděl, nakolik je jeho stav vážný a zda bude například vůbec schopen jmenovat nového premiéra. Z Hradu se nedozvěděla nic veřejnost ani politická reprezentace. Informační vakuum trvalo poměrně dlouho. Nebyla toto náhodou sabotáž? Ostatně i dosavadní prezidentův pragmatický spojenec Andrej Babiš (ANO) se nechal slyšet, jak vyčistí Hrad od Zemanových mužů.

Z následné lékařské zprávy posléze vyplynulo, že prezident momentálně není schopen vykonávat své pracovní povinnosti, přičemž i dlouhodobá prognóza jeho zdravotního stavu byla krajně nejistá. Proto skupina senátorů zvažovala, zda nevyužít příslušný paragraf v ústavě a dočasně nepřevzít část prezidentových kompetencí. V takové chvíli politici prostě musejí jednat, ještě jednou si připomeňme, že bylo po volbách a bylo zapotřebí jmenovat ministerského předsedu a celý vládní kabinet. Označit to za pokus o puč, za sabotáž, je opravdu mimořádně nevhodné. Miloš Zeman by spíše měl lékařům a politikům poděkovat.