Vyjádření designovaného premiéra Petra Fialy pro server iRozhlas.cz vyvolalo mezi fanoušky jaderné energetiky euforii. Nová vláda prý nebude otálet s vypsáním tendru na dostavbu Dukovan, bez nového bloku to tady dopadne opravdu špatně. Teď už stačí jen kopnout do země a je hotovo, zdálo by se.
Tak jednoduché to samozřejmě nebude. V nemalé části projaderné veřejnosti se však vžila představa, že rozvoji nukleární energetiky kdosi brání, a jakmile bude odstraněn nebo dostatečně ignorován, může štěpná reakce v podstatě odstartovat. Berlín, Vídeň, Brusel, aktivisté, solárníci ani ilumináti však nejsou důvodem, proč nový reaktor v Česku už dávno nevzniká.
V Evropě existuje silná projaderná frakce, ke která se Česká republika počítá. Německo si jde sice svou vlastní cestou, do toho, co se děje za společnými hranicemi, se však diplomaticky moc nemíchá. Ekologičtí aktivisté zaměřili svou pozornost na uhlí nebo diesel a i odpor rakouské vlády je dnes spíš už jen formální s cílem uklidnit především domácí protijaderné voličstvo než projekty u sousedů opravdu torpédovat.
Problém je v jaderné energetice samotné, její komplexitě, technické a finanční náročnosti, nekompetenci (navenek projaderné) politiky i státní správy a protichůdných mocenských zájmech, které přitahuje. Odcházející Babišova vláda nebyla nijak protijaderně zaměřená, u kabinetu rozhodujícím se výhradě na základě průzkumu veřejného mínění tomu ani nemohlo být jinak. Přesto se příprava projektu neúměrně vlekla, což mělo vedle neschopnosti vládního týmu příčinu i v nutné defenzivě vůči zájmům toxického okolí prezidenta Miloše Zemana.
Petr Fiala má oproti Babišovi vůči prezidentovi silnou pozici a jeho kabinet může být mnohem schopnější než věčně nevyspalý Karel Havlíček. Musel by však disponovat nadpřirozenými schopnostmi, aby se mu podařilo zajistit výstavbu v termínu a předpokládaných nákladech, když se to nedaří nikde jinde v Evropě a s výjimkou specifické Číny ani ve světě. Pokud jde o dodavatele, žádná ideální volba neexistuje, všichni mají svá pro a proti, přičemž proti u většiny z nich převládají. Na výběr je tak v zásadě jen ze špatných možností.
Výhodou je naopak aktuální vysoká cena elektřiny, tlačená mimo jiné emisními povolenkami, které i mnozí jaderníci zatracují. Návratnost investice při cenách nad 160 eury za megawatthodinu je úplně jiná, než tomu bylo s padesáti eury v loňském roce. Zda tomu tak bude i na konci příštího desetiletí, kdy se nový blok realisticky bude dokončovat, však nikdo netuší. A i kdyby, je v takovém případě poměrně jedno, zda spotřebitel doplácí příspěvek na soláry, povolenku na uhlí a plyn, nebo prostě jen vysokou cenu za jádro.
To není kritika jaderné energetiky, ta opravdu může sehrát zásadní roli v bezemisní energetice budoucnosti a je dobré o její rozvoj usilovat. Bude to však dost trnitá cesta bez ohledu na to, zda u moci bude Fiala, Babiš, Timmermans, nebo třeba Dana Drábová.
