Jiní západní zájemci podle něj do aukce nepůjdou, protože vnímají věc jako vysoce citlivou.
Jiní západní zájemci podle něj do aukce nepůjdou, protože vnímají věc jako vysoce citlivou.
Dražší přístroje, sofistikovanější vyšetření a zvyšující se personální náklady. To vše povede k dalšímu tlaku na zdravotní systém, který už ale dnes mele z posledního. Podle respektovaného neurochirurga Davida Netuky je nutné, aby už politici konečně dospěli k zásadnímu řešení. „A to co nejdříve,“ zdůrazňuje lékař.
Dražší přístroje, sofistikovanější vyšetření a zvyšující se personální náklady. To vše povede k dalšímu tlaku na zdravotní systém, který už ale dnes mele z posledního. Podle respektovaného neurochirurga Davida Netuky je nutné, aby už politici konečně dospěli k zásadnímu řešení. „A to co nejdříve,“ zdůrazňuje lékař.
Moskva trestá Washington za ekonomické sankce tím, že zakázala vývoz ruského obohaceného paliva do Spojených států. Americké jaderné elektrárny ale mají dostatečné zásoby, takže se to zatím na ceně paliva neprojevilo.
Moskva trestá Washington za ekonomické sankce tím, že zakázala vývoz ruského obohaceného paliva do Spojených států. Americké jaderné elektrárny ale mají dostatečné zásoby, takže se to zatím na ceně paliva neprojevilo.
Okolní země vsadily na slunce, vítr, jádro a stále ještě i na uhlí. Česko nevsadilo na nic a to ho dožene
Poslední zhasne. Nebo spíš poslední tři zhasnou. A pak za rok ještě jednou tři a nastane nukleární tma. Na Silvestra letošního roku vypne Německo své jaderné elektrárny Brokdorf, Grohnde a Gundremmingen. S definitivním odstavením posledních tří nukleárních zdrojů Isar, Emsland a Neckarwestheim o rok později završí země dvanáct let trvající Atomausstieg, odstartovaný kancléřkou Angelou Merkelovou po katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima.
Tma však nebude ani tak u západních sousedů, jako spíš v Česku. S překotnou změnou energetiky si v následujících letech poradí spíš ty státy ze středoevropského regionu, které v posledních letech rozvíjely nové zdroje, ať už jaderné, či obnovitelné, nebo ty, které naopak nejsou zas tak agilní v odstavování „špinavé“ uhelné energetiky. Česko je jediná země, která nespadá do žádné škatulky.
Vyplývá to z analýzy možné podoby bilance středoevropského energetického mixu pro rok 2030, kterou na nedávné energetické konferenci EGÚ Brno představil šéf ČEPS Martin Durčák. Provozovatel přenosové soustavy zohlednil plány jednotlivých vlád i tuzemských energetických společností. Elektrická bilance Česka z toho vychází jako jediná negativní – na konci dekády bude zemi chybět zhruba dvacet terawatthodin elektřiny ročně. V současnosti přitom přibližně deset terawatthodin vyvážíme.
Příčinou je útlum výroby z uhlí o šedesát až sedmdesát procent, po němž sice následuje očekávaná výstavba solárních parků a dalších obnovitelných zdrojů, ale nikoli v míře potřebné pro vykrytí celého výpadku. S dokončením nového jaderného bloku v Dukovanech se počítá v nejoptimističtější variantě až o šest let později; ten navíc spíš jen nahradí dosluhující starší reaktory.
V ostatních zemích je situace příznivější. Maďarsko a Slovensko počítají rovněž s útlumem uhlí, ovšem ne tak výrazným, a profitovat budou z dokončení nových jaderných zdrojů. Nový blok slovenské elektrárny Mochovce by podle optimistických předpokladů mohl být regulérně spuštěn ještě letos. Rakouská organizace Global 2000 se sice vůči tomu ohradila, což může start oddálit, u mnohokrát předražené stavby, která je v tradiční ročence The World Nuclear Industry Status Report s 36 lety výstavby vedena jako druhý nejdéle se vlekoucí projekt jaderné elektrárny na světě, na tom už ale zase tolik nesejde. A do roku 2030 budou nejspíš oba bloky opravdu hotové.
Protahuje se i start výstavby maďarské elektrárny Paks II, na kterou si režim Viktora Orbána půjčil přes deset miliard eur od Vladimira Putina. Vztahy mezi oběma autoritativními vládami prý už nejsou zdaleka tak růžové, jak Orbán s Putinem deklarovali při startu jednání o úvěru před pár lety. A také vůči maďarské elektrárně se mohutně ohrazují Rakušané. Poukazují třeba na to, že nový zdroj má údajně stát na geologicky nestabilním podloží, a může jej tak ohrožovat zemětřesení. S trochou štěstí (které při výstavbě jaderných zdrojů má však obvykle málokdo) by nicméně Maďarsko mohlo nový zdroj opravdu dokončit do roku 2030, nebo alespoň pár let poté.
Spolu s plánovanou výstavbou obnovitelných zdrojů, kterých by alespoň dle instalovaného výkonu mělo být více než zdrojů jaderných, by si tak Slovensko do konce dekády dle analýzy ČEPS mohlo udržet elektrickou bilanci na nule. Maďaři se dokonce přehoupnou z minusu do mírného přebytku.
Podobně jsou na tom Polsko a Rakousko. Vídeň určitě žádnou jadernou elektrárnu stavět nebude. V Polsku se však stále intenzivněji mluví o stavbě šesti nových reaktorů v lokalitách Lubiatowo-Kopalino a Żarnowiec. V druhé z nich odstartovala stavba nikdy nedokončené elektrárny už v osmdesátých letech, a jde tak o jeden ze světových nukleárních pomníků (další je třeba v rakouském Zwentendorfu). Na první polský reaktor si však i tak bude třeba počkat spíš na konec třicátých než dvacátých let.
Obě země nicméně plánují masivní rozvoj zelené energetiky, ať už v solárech, či offshorových větrnících na Baltu. Uhelná mocnost Polsko plánuje navíc utlumovat pálení vysokoemisní komodity výrazně pomaleji než zbytek Evropy a na konci desetiletí by měla stále disponovat čtyřiceti gigawatty uhelného výkonu. Díky letos v létě odstartované stavbě plynovodu Baltic Pipe z Dánska do Polska, který má do země přivést norský zemní plyn, počítá navíc Varšava i s rozvojem výroby elektřiny ze zemního plynu. Doposud deficitní elektrická bilance severních i jižních sousedů by se tak podle ČEPS mohla přehoupnout do plusu o osm, respektive deset terawatthodin elektřiny ročně.
Zhruba ve stejné relaci by se měla proměnit bilance i u Německa, jehož vliv na celý region je kvůli velikosti mnohem podstatnější než u dalších zemí. Rozvoj obnovitelných zdrojů o instalovaném výkonu až 116 gigawattů, ale i kapacitní plynové elektrárny pro vyrovnávání frekvence v síti by měly vykrýt odstavení jaderných elektráren o výkonu osmi gigawattů. Roli sehraje i to, že alespoň podle dosavadních plánů se budou německé uhelky odstavovat plynuleji než v Česku.
Jako odpověď na tuzemský nedostatek elektřiny se tak nabízí dovoz z okolních států, kde by jí mohli mít nadbytek. Tak jednoduché to však podle Durčáka není. Zaprvé, podle dat německého regulátora Bundesnetzagentur vyrobila země v roce 2019 celkem 561,3 terawatthodiny energie. Zmíněných deset terawatthodin potenciálního přebytku tak podle Durčáka představuje spíše zaokrouhlení, na které nelze moc spoléhat.
Velká většina nově instalovaného výkonu v regionu navíc bude připadat na zelenou elektřinu. Konkrétně půjde až o 160 gigawattů instalovaného výkonu rozděleného zhruba půl na půl mezi slunce a vítr, stabilního bioplynu přibude minimálně. Plynulou výrobu z jádra či uhlí tedy nahradí nahodilá výroba závislá na rozmarech počasí. „V roce 2030 budeme (míněno střední Evropa, pozn. red.) v přebytku zhruba sedmnáct terawatthodin. Nicméně to bude znamenat, že budeme v obrovském přebytku v letních měsících, ale v obrovském nedostatku v zimních měsících,“ říká Durčák.
Velkou neznámou zůstává také rozvoj vodíkové energetiky, se kterou především Německo, ale i Česko v následujících letech počítají. Energeticky intenzivní výroba vodíku z nízkoemisní zelené elektřiny může výrazně zamíchat spotřebou jednotlivých zemí. „Pro výrobu vodíku elektrolýzou bychom potřebovali mezi sedmdesáti a osmdesáti terawatthodinami pouze na náhradu dieselu v nákladní dopravě,“ srovnává Durčák. To odpovídá zhruba dnešní celkové spotřebě Česka.
Jako řešení se dle maďarského či slovenského vzoru může zdát sázka na jádro. Při současných cenách elektřiny atakujících 200 eur za megawatthodinu se výstavba nových reaktorů nezdá takovou ekonomickou sebevraždou jako ještě před pár měsíci. Koneckonců s možnou účastí liberální a projaderné FDP v nové německé vládě stále častěji zaznívá, že by štěpení atomu nakonec mohl vzít na milost i Berlín.
Klíčové však bude, zda v rámci jednání o podobě takzvané taxonomie Evropská komise uzná jaderné reaktory jako bezemisní zdroj, a umožní jim tak přístup k výhodnějšímu financování. „Je to žhavé téma, mělo by se tak stát na podzim, ale zatím není vůbec jasné, jak to dopadne,“ říká ředitel odboru ochrany klimatu ministerstva životního prostředí Pavel Zámyslický.
Pokud jde o toto desetiletí, Česko už zaspalo. I kdyby tendr na nový blok vypsala ještě odcházející vláda, jak před volbami naznačoval ministr průmyslu Karel Havlíček, stavba by zcela jistě nezačala dřív než za několik let. Průměrná doba výstavby jaderného bloku je 7,3 roku, přičemž průměr značně vylepšuje rychlovýstavba v Číně. Jedenatřicet z 53 nově vznikajících reaktorů ve světě má zpoždění. Pět z toho se staví už více než deset let a mezi nimi jsou všechny tři vznikající evropské elektrárny (Paks II ještě oficiálně nefiguruje v kolonce „under construction“). Navíc plynule vyrábějící, ale neflexibilní jaderky se tolik nehodí do kombinace s nevyzpytatelnou výrobou větrných a solárních elektráren.
Srovnávat produkci dovedou mnohem lépe uhelné či plynové elektrárny. Uhlí končí, na tom panuje shoda, plyn, podobně jako jádro, čeká na to, jak se k němu postaví evropská taxonomie. Jisté však je, že pokud odhlédneme od politické otázky a toho, zda se jedná o plyn ruský, či americký, má Evropa díky výstavbě infrastruktury posledních roků přísun komodity v následujících letech zajištěn.
Současné vysoké ceny zemního plynu tak jsou podle analytiků spíše reakcí trhů, které se zase uklidní. Vývoj posledních dnů může být prvním náznakem. Pokud však jde o elektřinu, tam vzhledem k očekávanému nedostatku na zlevnění příliš sázet nelze.
