Obejít se ve vzájemném obchodu bez dolaru, to je velmi stará disciplína, pro niž ruský útok na Ukrajinu, odstřihnutí od vypořádání transakcí prostřednictvím SWIFT a napětí v čínsko-amerických vztazích našly nové zdůvodnění.

Všude možně najdete příznivce „nového řádu“ oslavující potenciál transakcí v národních měnách, i kdyby vývozce měl inkasovat třeba šilinky vydávané Benki Kuu Ya Tanzania. Potíž je, že tanzanské šilinky nechtějí brát ani v sousední Keni, a to mají ve východní Africe příští rok přejít na společnou měnu. Jeden vzor, jak to nedělat, můžeme poskytnout.

Ruble? Někdo ruble?

Pamětníci tuto z nouze ctnost dobře znají z minulého režimu, kdy dolarů byl v komunistických zemích obrovský nedostatek, takže v obchodě mezi zeměmi RVHP se dělalo zúčtování v „převoditelných rublech“.

Jejich specialitou bylo, že ve fyzické podobě neexistovaly, převoditelné ve smyslu možnosti použití přebytku v obchodě s jednou zemí k úhradě pasiva s jinou zemí nikdy nebyly ani v rámci členských zemí RVHP, natožpak vůči zbytku světa. Kdo byl při smyslech, trval v takovém systému na vyrovnání alespoň v něčem, s čím se dalo obchodovat, i kdyby to byly mongolské psí kůže.

Miroslav Zámečník

Schopnost dělat „barterové obchody“, tedy výměnu zboží za zboží přepočítávanou na společný základ (typicky zase jenom dolar nebo západoněmeckou marku) v často krkolomných řetězcích, bývala nesmírně ceněná kvalifikace. Nejhorší bylo hromadit přebytky v těch fiktivních „převoditelných rublech“ nebo i v atraktivně znějících měnách, ovšem opatřených přívlastkem „clearingový“, tedy použitelný jen v bilaterálním obchodu. Přesto se to Československu v osmdesátých letech dařilo, takže dostalo „černého Petra“, a tedy i příležitost své pohledávky v následujících desetiletích odepsat.

Carské Rusko mělo kdysi velmi stabilní a zlatem krytý rubl, ale plná konvertibilita zavedená v roce 1898 přežila vstup Ruska do první světové války jen o čtyři dny. Sovětský svaz měl „zlaté“ červoňce v éře Nové ekonomické politiky ovšem pouze čtyři roky (1922 až 1926). Pak se opět spustily rotačky a schovávat doma ruble byl čirý nerozum kvůli neuváděné, ale palčivě reálně pociťované inflaci (nedostatek zboží za úřední ceny, vysoké nárůsty cen na paralelním trhu) a čas od času prováděné měnové reformě.

Čína ví proč

Současný rusko-čínský obchod se chce opět obejít bez dolaru. Řekl bych, že nenajdete mnoho Číňanů toužících po tom, držet případné aktivní saldo v rublech, zejména po 24. únoru loňského roku, kdy rubl ztratil funkce plně konvertibilní měny. Kdekdo ovšem už pár let vzývá čínskou měnu – renminbi, jüan (RMB nebo CNY, v článku je označení používáno jako plně zaměnitelné) –, zejména poté, co MMF zahrnul jüan v roce 2016 coby pátou měnu do koše určujícího hodnotu Zvláštních práv čerpání (SDR).

To bylo divné rozhodnutí, protože jüan ani tehdy a ani teď není konvertibilní pro transakce na kapitálovém účtu, zatímco dolar, libra, jen a euro, tedy všechny ostatní měny v koši, samozřejmě jsou. Přitom Čína je světovým exportérem číslo jedna a strana a vláda opakují, že by Čína ráda udělala ve vztazích se svými partnery „bypass“ dolaru. Loni v prosinci čínský prezident a generální tajemník čínské komunistické strany Si Ťin-pching prosazoval na jednáních se zeměmi Perského zálivu záměr přejít do pěti let u plateb za dovoz jejich ropy a plynu, který se tradičně vyrovnává v amerických dolarech, na jüan. Země jihovýchodní Asie (ASEAN) mají tak rozsáhlý vzájemný obchod s Čínou, že pro ně přechod na zúčtování v čínské měně nepředstavuje zásadní problém, a bude nabývat na váze.

Miroslav Zámečník

Platí to i pro firmy. Největší čínský ocelářský koncern Baoshan Steel chce za deset procent dovážené železné rudy platit v domácí měně (zbytek je jako u jiných komodit dolar). Gazprom, největší ruským státem ovládaný koncern (a klíčový zdroj příjmů pro ruské ministerstvo financí) dohodl loni v září s čínským ropným koncernem CNPC platby půl na půl v rublech a jüanech.

Přes to všechno však byl jüan loni v listopadu s podílem 2,37 procenta až pátou nejčastěji používanou měnou v mezinárodním platebním styku, jemuž naprosto dominoval americký dolar, s velkým odstupem následovaný eurem, librou šterlinků a japonským jenem. Ve světových devizových rezervách byl jüan ve třetím čtvrtletí roku 2022 s 2,76 procenta zastoupený zhruba srovnatelně s kanadským dolarem.

Rusko utíká před dolarem

V platebním styku Ruska se zbytkem světa je ovšem jeho váha víc než desetinásobná s podílem na vypořádání transakcí ve výši 23 procent, zatímco rok předtím to byla pouhá čtyři procenta. Podle údajů ruské centrální banky loni podíl rublu mírně klesl na 27 procent a ve snaze omezit úhrady v „nepřátelských měnách“ v čele s americkým dolarem poklesl podíl greenbacku na 36 procent.

Obě centrální banky mají dohodu o swapových linkách, které pomáhají stabilizaci kurzu a zajišťují potřebnou likviditu. To ještě neznamená, že Čína touží po tom, aby se renminbi stalo plnohodnotnou rezervní měnou, protože pak by bylo nutné akceptovat například skutečnost, že rezervy mohou hromadit obchodní partneři jen tak, že dosahují v obchodě s Čínou přebytků.

Po prudkém loňském navýšení o 29,3 procenta dosáhl rusko-čínský vzájemný obchod hodnoty 1,28 bilionu jüanů, tedy v přepočtu asi 4,1 bilionu korun. To vypadá impozantně, dokud si člověk neuvědomí, že to je jen o polovinu více, než kolik činil loňský obchodní obrat mezi Německem a Českem.

Miroslav Zámečník

Zatímco pro Rusko je nyní Čína hlavním obchodním partnerem s dvanácti procenty (Rusko na jaře 2022 přestalo publikovat oficiální obchodní statistiky), pro Čínu představuje podle údajů čínské Hlavní celní správy pouze tři procenta obratu. Loni stoupl objem dovozu z Ruska o 43,4 procenta na 114 miliard dolarů, kdežto čínský export s 12,6procentním růstem se dostal na 76,12 miliardy dolarů, Čína tak v relaci k Rusku zaznamenala pasivní obchodní saldo. V prvních dvou měsících letošního roku stoupl čínský dovoz z Ruska o 31,3 procenta na 18,6 miliardy dolarů, vývoz do Ruska pak o 19,8 procenta na patnáct miliard dolarů. Rusko tak mělo v obchodu s Čínou přebytek 3,6 miliardy dolarů.

Rusko zvýšilo vývoz zejména ropy, ale není to jen tak, muselo přistoupit na slevu až o třicet procent, díky níž se ovšem dostalo na první pozici dodavatelů ropy do Číny, před Saúdskou Arábii. Výrazně zvedlo také dodávky zemního plynu plynovodem Síla Sibiře I (o polovinu na 15,5 miliardy kubických metrů) a zkapalněného LNG z ložisek v oceánském šelfu u ostrova Sachalin.

Ani to však nestačilo vykompenzovat ztrátu vývozního trhu v EU, mimo jiné kvůli logistickým omezením. Diskont v případě LNG se pohybuje kolem deseti procent. Podstatné zvýšení kapacity vývozu plynu do Číny je závislé na propojení západosibiřských nalezišť přes Mongolsko plynovodem Síla Sibiře II, který má i kvůli odpudivým nákladům na výstavbu k vlastní realizaci ještě daleko. I po návštěvě prezidenta Si Ťin-pchinga je postoj Číny vůči „projektu století“ nadále opatrný.

Čína by zvedla i odběr ruského černého uhlí, ale i v tomto případě je limitujícím faktorem propustnost dodávek po železnici a přes ruské uhelné terminály v pacifických přístavech.

Úzká hrdla

Čína je opatrná v dodávkách vysoce citlivých položek, které by mohly vést k uvalení sekundárních amerických sankcí (USA jsou přes všechny spory stále největším exportním odbytištěm), ale s chutí využila prostor, jenž se jí na ruském trhu otevřel v souvislosti s omezením přítomnosti západních koncernů jak v dodávkách hotových výrobků, tak komponentů. To platí o automobilech, suverénně kraluje v elektronice a domácích elektrických spotřebičích, bez jejích součástek by se ruský průmysl v mnoha oborech neobešel. Cenová hladina je díky oslabené konkurenci vyšší, než bývala, z čehož mají mnohem větší radost čínští vývozci než ruští odběratelé.

V praxi to funguje jako specificky ruské zhoršení směnných relací, nicméně potenciál vzájemného obchodu se zdaleka nevyčerpal, letos zcela jistě s velkou rezervou překoná hranici 200 miliard dolarů. Jít vysoko nad ni by vyžadovalo odstranit úzká hrdla na dopravních trasách za cenu investic ve stovkách miliard dolarů, pardon, jüanů. V rublech to nemá smysl počítat.

Ne všechny zájmy jsou v proklamovaném „partnerství bez omezení“ společné, a už vůbec ne nezištné. Je ve skutečnosti nerovné, ale Čína, až donedávna po 200 let tahající za kratší provaz, si ho náležitě užívá.