Praha jako Manhattan

Levné peníze – drahá aktiva, to je hodně stará opera, což neznamená, že není často reprízována. Ve velmi výpravném provedení ji dávali před necelými dvaceti lety ve Spojených státech, v Británii i ve Španělsku. Sotva se podařilo vstřebat následky jedné prasklé bubliny na trhu nemovitostí určených k bydlení, už se tady zadělává na další. V rámci boje proti pandemii počátkem loňského jara přišla extrémně uvolněná měnová politika, tentokrát doplněná o rozpočtovou expanzi, a opět se přelila na trhy aktiv.

Teď žijeme v dost mimořádné situaci, kdy na globálním trhu obchodovatelného zboží panují silné inflační tlaky. V delším časovém horizontu ale platilo, že ceny nemovitostí spotřebitelskou inflaci hladce pokoří, a grafy potvrzují, že obojí souvisí s pandemií covidu-19. Všude v Evropě, s výjimkou Itálie, jsou ceny podstatně vyšší, než byly v roce 2015, u nás o víc než polovinu.

O dost těžší je alespoň trochu kvalifikovaně měřit, jak moc je třeba trh nemovitostí přefouknutý, protože najdete bezpočet „popíračů“, kteří tvrdí, že vzhledem k nepružné nabídce mají ceny jediný možný směr vývoje, pokud jej neuškrtíte nějakou drastickou krizí. K tomu lze dodat pouze tolik, že když praskla opravdu hodně nafouklá bublina na japonském trhu nemovitostí na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ceny pozemků v šesti velkých japonských aglomeracích klesaly dalších patnáct let.