Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Válka na Ukrajině může být i počátkem velkého ruského střízlivění z představy o výjimečnosti vlastní kolektivní duše
Jasněji to jde říct jen stěží: „Stát se skutečným Rusem, stát se úplně Rusem, znamená stát se bratrem všech lidí, všečlověkem, chcete-li. (Bude to) právě znamenat snažit se definitivně vnésti smír do evropských protikladů, už definitivně ukázati východisko evropskému splínu v naší ruské duši, všelidské a všechno sjednocující, zahrnouti v ní s bratrskou láskou všechny naše bratry a koneckonců možná pronésti i definitivní slovo velké obecné harmonie bratrského definitivního souladu všech plemen podle Kristova evangelního zákona.“
Těm z nás, kdo bratrský soulad podle ruských not zažili, to nezní nijak vábně. A přece řádky úvodního odstavce nesepsal žádný komunistický aparátčík nebo někdo jinak z definice opovrženíhodný. Jejich autorem je Fjodor Michajlovič Dostojevskij, chlapík nad jiné bystrý. Trápila jej příslušnost ke dvěma soupeřícím typům existence – tradičnímu a modernímu, či chcete-li ruskému a západnímu.
Není sám. Vztah k (zhruba řečeno) západním novotám, od způsobu uctívání Ježíše Krista přes elektrický proud až po práva homosexuálů, má v Rusku po více než půl tisíciletí dvojí, vzájemně obtížně smiřitelnou podobu. Na jedné straně stojí zjevná horečná snaha Západ „dohnat a předehnat“; na straně druhé je stejně silný prvek vůle spasitelské. Rus je ve snaze o záchranu před mravní zkázou svých bližních – těch, jejichž elektřinu obdivuje – ochoten zajít daleko, ať se to zachraňovaným líbí, či nikoli.
Rozpor mezi oběma postoji vytváří pnutí. Když sevře hluboce věřícího a přitom technicky vzdělaného člověka, od dětství vedeného k úctě vůči společenské spravedlnosti, může výsledkem být literární zrod nového filozofického směru jako v případě Dostojevského. Když totéž pnutí vezme do svých kleští vnuka Stalinova kuchaře, cynického špiona, jehož mravní svět nabral inspiraci mezi pouličními gangy, bojíte se o Ukrajinu.
Ona obtížně stravitelná kombinace obdivu a mesiášství je jedním ze základů ruského vztahu k Západu minimálně nějakých 600 let. Když v roce 1439 chtěl papež Evžen IV. sjednotit křesťanské hnutí, jemuž začali v Evropě komplikovat život husité a na východě osmanská říše, povedlo se mu na florentském koncilu umluvit k témuž několik byzantských církevních papalášů, mezi nimi kyjevského metropolitu Isidora (který už tou dobou ovšem seděl v Moskvě, nikoli v Kyjevě). Překlenutí téměř 400 let starého křesťanského schizmatu mělo být dobrou zprávou.
Když se Isidor vracel domů, už byl římským kardinálem, což v té době byla pro byzantského duchovního naprosto výjimečná pocta. Tehdejší moskevský boss, velkokníže Vasilij Temný, to však chápal stejně, jako kdyby se dnes ministr obrany Sergej Šojgu vrátil z Bruselu coby generál NATO. Isidor vydržel na svobodě přesně tři dny.
Vasilij pochopitelně jednal ve vlastním zájmu. Oficiální verze však zněla tak, že papeženci nevědí, co činí, protože „třetím Římem“ – po Římu samotném a Byzanci – už je Moskva. Jediný, kdo křesťanské víře skutečně rozumí, je právě ruská odnož řeckokatolické církve, tedy sám Vasilij. Pečlivost propojení ideologického argumentu s reálpolitickým účelem se měla nadlouho stát ruskou specialitou.
Na další takový konflikt se nečekalo ani sto let. V 16. století nechal Ivan Hrozný svolat Stohlavý synod s cílem posvětit ruskou liturgickou praxi tam, kde se lišila od mainstreamové řecké. Ta ruská byla různým způsobem výstřední, například zakazovala zpívat vícehlasně; ale poněvadž to Ivanovi coby prvnímu carovi pomohlo konsolidovat moc, komu by to vadilo. Zatímco západ Evropy tou dobou již skrze knihtisk, Luthera, Koperníka, miliony hektolitrů krve a následující vestfálský mír začal klepat na vrata modernity, Rusové směli zpívat – tu symboliku lze jen těžko přehlédnout – pouze jednohlasně.
Za dalších sto let si reformně naladěný patriarcha Nikon naopak řekl, že se ruská liturgie od té řecké liší už moc. (Také věděl, že důslednější pořečtění ruské bohoslužby by mu přihrálo pěkných pár oveček z dnešního Polska a Litvy, což se vždycky hodí.) Svolal tedy zase svůj synod, který měl za úkol všechny rozdíly pěkně zmapovat a prodebatovat. A pak, aniž by počkal na to, co synod vymyslí, nechal prostě přeložit příslušné řecké texty, vytisknout je (ještě k tomu v katolických Benátkách!) a řekl, tu máte, takhle to teď bude. Ruští reformátoři se těšili mizerné pověsti už dávno před Gorbačovem nebo Čubajsem.
Někteří obzvlášť zatvrzelí konzervativní věřící v čele s kazaňským protopopem Avvakumem tehdy Nikonovy změny neskousli a církev opustili. Starověrci, říká se jim dnes; ale po staletí (plně je omilostnil až Mikuláš II. v roce 1905) to byli viníci schizmatu, raskolniki – dobrý den, Fjodore Michajloviči. Dodnes jim nikdo nevymluví, že právě oni jsou nositeli té jediné správné víry; uchovávají ji pro zbytek světa do doby, než přijde krapet k rozumu, podobně jako stovky let před nimi činili katoličtí mniši na anglickém ostrůvku Lindisfarne.
Nakolik je to důležité? Těžko vliv starověrců přesně kvantifikovat, ale v roce 2010 se k jejich přesvědčení hlásilo plných deset procent obyvatel Ruské federace, tedy nějakých čtrnáct milionů lidí.
Následující období vlády Petra Velikého bylo obdobím „dohánění a předhánění“. Petr neměl mnoho pochopení pro církev, natož pro její vnitřní půtky, a první univerzitu v zemi nechal otevřít až rok před smrtí (když už Bologna i Oxford měly za sebou půl tisíciletí existence). Zato věděl, že pokud se Rusko nestane velmocí námořní, nebude nikdy civilizované. Nechal postavit desítky námořních lodí a celé hlavní město u moře – to poslední nakonec neúspěšně, jak později působivě popsal britský zakladatel geopolitiky sir Halford Mackinder.
Voltaire Petrovi za západní pokrokovost blahořečil a slavjanofilové jej pro ni později zatracovali, zatímco Puškin v něm viděl božského stvořitele. Ať už se však na hodnocení řízného technokrata (tento rys si pochvaloval Stalin a pozdější odraz našel třeba v sovětském premiérovi Alexeji Kosyginovi či v dnešním šéfovi Sberbank Germanu Grefovi) shodnou, či nikoli, jeho relativní otevřenost vůči Západu se neobešla bez trpkosti. Když v roce 1697 objížděl evropské vládce s žádostí o pomoc proti Turkům, dočkal se pokrčení ramen. Že onu pomoc nepotřeboval jen na obranu křesťanské víry, nýbrž především kvůli otevření přístupu k Černému moři, je věc druhá.
Motiv obrany křesťanství se v ruských dějinách koneckonců opakuje mnohokrát, nejčerstvěji v jugoslávských válkách na konci 20. století. Každý Srb vám řekne, že na Kosově poli nechal jeho národ svoji elitu, namísto uznání se dočkal bombardování a Rusové byli jediní, kdo se ho zastal. Můžeme zde mluvit o účelovém výběru hodnocených faktů, ale to na síle zmíněného přesvědčení nemění nic, v Bělehradu ani v Moskvě.
Války devadesátých let však už byly jen dozvukem obrovské jízdy, již ruskému mesiášskému egu dopřálo 20. století. Komunistická ideologie se svým důsledně proklamovaným internacionalistickým charakterem k tomu pochopitelně přímo vybízela. A ačkoli o skutečné povaze onoho režimu měl už v počátcích málokdo pochyby, Moskva ráda držela při životě legendu o pomocné ruce napřažené směrem k dělnické třídě bez ohledu na její státní příslušnost. Že na konci té ruky byla sevřená pěst, nijak nevadilo. Když se kácí les, lítají třísky, říkal Stalin nikoli zbůhdarma.
A jako vždy se fakta smísila s propagandou a skutečné přesvědčení s oportunismem. Ani veškerý cynismus, který pětasedmdesát let vlády sovětů charakterizoval, nedokázal tento spasitelský otisk zcela eliminovat.
Druhá světová válka dala samozřejmě mesiáši v ruské duši nažrat jako nic jiného. Jakkoli to byl ze Stalinovy strany prostý imperiální zábor nepřátelského území, osvobození to bylo také (zejména pro Československo; v Polsku si o tom mysleli svoje už tehdy).
Když o čtvrt století později, 21. srpna, stály sovětské tanky před pražskou budovou rozhlasu, vyptával se otec autora tohoto textu jejich posádek, co že si o své vlastní invazi myslí. „Jaká invaze?“ odpovídali ti kluci. „My jsme tady na cvičení. Proč nás nevítáte, jako jste nás vítali za války?“ A když přišla předloni řeč na bourání pražského památníku maršála Koněva, bylo z ruské reakce slyšet skutečné rozhořčení. Jak to, že si nás nevážíte? Že většina sovětských obětí pražského povstání jde na vrub opilosti (obvykle nakradenými voňavkami), je sice pravda, ale ruský pocit nedoceněnosti to nijak neoslabuje.
Dokonce i samotný pád sovětské moci provázela svého druhu spasitelská svatozář. Michail Gorbačov odmítl 9. listopadu Egonu Krenzovi poskytnout krytí pro násilné potlačení protivládních východoněmeckých demonstrací nikoli proto, že by si přál rozpad východního bloku. Zcela upřímně se domníval, že si národy čtyřicet let porobených zemí „samy vyberou socialismus“, a dodnes přesně nechápe, proč se tak nestalo.
Paradoxně právě nekrvavý československý způsob rozkladu reálsocialistického režimu (ač po pádu berlínské zdi tak či onak nevyhnutelného) nese nesmazatelně ruskou stopu. Protagonista tehdejší opozice Václav Havel se přiznaně inspiroval politikou nenásilného odporu Mahátmy Gándhího, jenž se jezdil jejím základům učit do Jasné Poljany ke Lvu Tolstému. Pozdější čeští rusofilové však, světe, div se, vystupují častěji jako Stalinovi apologetové než jako následovníci Tolstého.
O deset let později už bylo jasněji. „Rusko nemusí být milováno, ale musí z něho jít strach,“ říkal v roce 1999 premiér (a bývalý šéf KGB) Jevgenij Primakov. Jako reakce uraženého milence je to pochopitelnější než jako prostý geopolitický záměr.
Ruské politické mesiášství je předmětem mnohého zkoumání. Alicja Curanovičová, politoložka z Varšavské univerzity, jež na to téma napsala nejméně dvě knihy, prošla 25 tisíc různých dokumentů, v nichž identifikovala patnáct různých takových spasitelských témat. Mají podle ní tři společné charakteristické rysy. Zaprvé, vnímají dějiny jako lineární a teleologický proces. Zadruhé, jejich platnost je univerzální. Zatřetí, konstituují poslání, tedy nutkání přetvářet svět v duchu příslušné spasitelské myšlenky.
Jestli si už teď myslíte, že je to recept na neštěstí, není divu. Ale pro pořádek, Curanovičová ještě identifikuje tři základní ingredience takového poslání. Jsou jimi přesvědčení o zvláštní, výlučné roli vlastního osudu; pocit vlastní mravní nadřazenosti; a přesvědčení, že stát, jedná-li správně, koná nejen v úzce definovaném vlastním zájmu, nýbrž i v zájmu širšího společenství, ať už regionálního, nebo celosvětového.
Snad není nadsázka tvrdit, že myšlení podle takto popsaného vzorce skutečně po staletí pomáhá rýsovat hrubé kontury značné části ruské zahraniční politiky. Jestli je zrovna zabalená do sutany, nebo se kolem ní prozpěvuje Internacionála, je celkem vedlejší; jsou to jen nádoby, do nichž se ona humanistická ruská duše plní, aby mohla plnit své poslání, to jest přetvářet svět podle svých spásonosných představ.
To vše není řečeno, aby to snad nějak ubíralo na zhoubnosti konkrétních činů na ruské politické scéně. Je snad nicméně namístě s tím jako s faktorem počítat. Přinejmenším proto, aby bylo jasnější, co se stane, když tento faktor vymizí.
Vladimir Putin se totiž v jednom zásadním bodu od svých předchůdců liší. Tím bodem je přetavení pocitu vlastní morální nadřazenosti v konání státu v zájmu širšího společenství. Lépe řečeno, iluze takového konání; jak výše uvedené příklady naznačují, často o víc než o onu iluzi nešlo. Kde však patriarcha Nikon, Petr Veliký i Lenin alespoň předstírali, že konají v takovém širším zájmu, Putin na tu iluzi v podstatě rezignoval.
Zhruba před pěti lety se Putin stylizoval do role ochránce obecně konzervativních hodnot – to v protikladu k liberálnímu šílenství, jež na Západě podkopává rodinu, heterosexualitu a jiné užitečné věci. Vědom si toho, že za tento ocas nemůže čerta tahat dlouho, aniž by začal nebezpečně koketovat s rolí individuální odpovědnosti (která se mu naopak do krámu nehodí vůbec), zase toho nechal.
S touto krátkou výjimkou neexistuje žádný myšlenkový směr, který by bylo možné s Putinem spojovat. Veškerou náplní jeho zahraniční politiky, zcela podřízené domácím požadavkům, je destrukce. Nemá v programu pozvednout Rusko, nýbrž házet klacek za klackem pod nohy již tak klopýtajícímu Západu. Je možná údělem ruského vůdce být v konfliktu s euroatlantickou civilizací; ale i komunisté měli elektrifikaci, vyráščivanije kukurúzy a glasnosť s perestrojkou. Putin nemá nic takového.
Jestliže reálpolitika Západu stojí někde mezi Hobbesem a Lockem, Putin vládne nevábnému prostoru mezi Hobbesem a Attilou. Jeho cynismus je srozumitelný i Rusům a je nakažlivý. „Kdyby Putin dnes vrátil Krym Ukrajincům, do ulic by kvůli tomu nevyšel nikdo,“ řekl týdeníku Hrot současný ruský disident, jenž nechtěl být jmenován. Je zjevné, že i na prověřenou strunu vlastenectví se hraje lépe ve chvíli, kdy hoří Moskva od sirky Napoleonovy, než když doutná Donbas kvůli Putinovi samotnému.
Putinovou zásluhou je dnešní ruský konflikt se světem obsahově, myšlenkově i mravně zcela vyprázdněný, a co víc, je vyprázdněný přiznaně. Jako by to bylo plnohodnotné přiznání ztráty velmocenského postavení: nikoli touha po bratrském souladu, nýbrž hrubá vojenská síla je jediným důvodem, pro který není možné nad Rusy prostě mávnout rukou. Jako by si Moskva svým ukrajinským „dobrodružstvím“ říkala o přeřazení do regionálního přeboru, někam na úroveň Tálibánu – namísto globální mocnosti je z ní silný lokální chuligán.
Putinova divoká ukrajinská hra tak může v krajním případě mít nečekaný – a jistě nechtěný – důsledek: počátek velkého ruského střízlivění z představy o výjimečnosti vlastní kolektivní duše. Byl by to odkaz nadmíru ironický; jen ta kocovina nebude nic příjemného, pro Rusy ani pro jejich okolí.
