Poté, co Andrej Babiš v Česku etabloval ukřivděný kvikot „Je to kampáááň!“, musí vyšetřovatelé dávat dobrý pozor, aby nebyli nařčeni z pokusu o ovlivnění předvolebního boje. To je mimořádně obtížné, protože v Česku jsou nějaké volby prakticky pořád. Stejné dilema však řešili i státní zástupci v Německu před nedávnými volbami do Bundestagu. Zvlášť proto, že se aféra netýkala nikoho menšího než pravděpodobného a nakonec i skutečného vítěze voleb, sociálního demokrata Olafa Scholze, který je na nejlepší cestě stát se novým německým kancléřem.

Jakmile však byly hlasy sečteny, nebylo nač čekat. Pouhé dva dny po volbách prohledali daňoví specialisté byty dvou vlivných sociálnědemokratických politiků Johannese Kahrse a Alfonse Pawelczyka, jisté daňové poradkyně a také kanceláře finančního úřadu v Hamburku. Tedy ve městě, kde byl Scholz po sedm let starostou. V aféře jde o takzvané cum-ex obchody podrobně zmapované před třemi lety serverem Correctiv! a týdeníkem Der Spiegel. V několika zemích údajně banky a obchodníci s akciemi v rámci schémat cum-ex (a také obdobných cum-cum) připravili erár o 55 miliard eur. Více než polovina z toho připadá na Německo, a aféra je tak označována za největší daňový skandál v historii země.

Dvakrát vrácená daň

Cum-ex transakce probíhají zhruba takto: investor Novák těsně před datem vyplacení dividendy prodá akcie společnosti investoru Dvořákovi. Cenné papíry však v tu chvíli Novák ani nevlastní, záhy je však koupí od investora Černého. Černému však byla v mezičase už vyplacena dividenda, ze které také zaplatil daň. Peníze však může za určitých okolností dostat od státu zpátky.

Novák tedy získá akcie od Černého, jejichž cena však mezitím klesla kvůli výplatě dividendy, a předává je Dvořákovi. Kvůli rozdílu v ceně mu vyplatí vyrovnání, ovšem už ponížené o zaplacenou daň, kterou zaplatil Černý. Dvořák v tu chvíli prodává akcie zpět Černému. A jak Dvořák, tak Černý disponují potvrzením o zaplacené dani a mohou požádat o její vrácení. Daň přitom byla uhrazena jen jednou. V cum-ex tedy nejde o to, že by aktéři platili státu méně, než na kolik měl nárok. Naopak z něj ještě tahají peníze, které nikdy nezaplatili, a nikdy je tedy neměli dostat. Na podobných obchodech se podílela i hamburská banka M. M. Warburg. Už v roce 2016 kvůli tomu od ní chtěl místní berňák zpátky desítky milionů eur. Pak však za nevyjasněných okolností od vymáhání peněz upustil a celou věc nechal promlčet. A právě tyto okolnosti jsou největší nevyjasněnou kapitolou v minulosti pravděpodobného budoucího kancléře.

Sdílný deník

„P. chce, aby se té věci ujal S.,“ zapsal si v srpnu 2016 spolumajitel banky M. M. Warburg Christian Olearius do deníku, jehož pasáže v loňském roce zveřejnil týdeník Die Zeit a některá další média. P. v deníkovém zápise byl myšlen hamburský sociální demokrat Pawelczyk, na jehož dveře dva dny po volbách zazvonili vyšetřovatelé. S. je pak právě Olaf Scholz. Bance tehdy vážně hrozilo, že bude muset na poslední chvíli vrátit úřadům 47 milionů eur. M. M. Warburg tehdy trápily i toxické úvěry z financování krizí zasaženého lodního průmyslu a vrácení peněz mohlo vážně ohrozit její existenci.

Pro Oleariuse hrál čas. Na konci roku by byla celá záležitost promlčena, ovšem proti stál horlivý finanční úřad. Pawelczyk spolu s Kahrsem proto zprostředkovali dvě setkání s tehdejším starostou hanzovního města Scholzem, na kterých Olearius podle svých deníkových záznamů prezentoval sociálnímu demokratovi pohled banky na věc a předal mu analýzy, jež údajně prokazovaly, že se finanční ústav ničeho nezákonného nedopustil.

Scholz obě schůzky potvrdil, odmítl však, že by se ve věci jakkoli dál angažoval. Jisté však je, že do té doby agilní hamburský finančák opravdu nechal celou záležitost vyhnít. Stejně tak je jisté, že firmy, v nichž měl Olearius podíl, poslaly sociálnědemokratické straně SPD v následujícím roce 45 tisíc eur.

K dalšímu setkání mezi bankéřem a Scholzem došlo o rok později prakticky v úplně té samé záležitosti. Tentokrát bance hrozila vratka 43 milionů eur, k jejímuž promlčení by opět došlo s koncem roku. I v tomto případě dělal daňový úřad v Hamburku vše pro to, aby banka M. M. Warburg peníze vracet nemusela. Do věci se muselo vložit spolkové ministerstvo financí v Berlíně, které v bezprecedentním kroku podřízené instituci nařídilo, aby peníze včas vymohla zpět. A o půl roku později se při tehdejších rošádách v kabinetu Angely Merkelové sám Scholz stal ministrem financí.

Angažovaný žalobce

Povolební akce vyšetřovatelů není první razií spojenou s Olafem Scholzem. Další se datuje do doby jeho působení na ministerstvu financí. Z podnětu státního zastupitelství v Osnabrücku dorazili vyšetřovatelé na ministerstvo začátkem září, tedy v horké fázi volební kampaně. Zajímali se o fungování takzvané Financial Intelligence Unit (FIU), což je speciální jednotka celníků zaměřená na praní špinavých peněz, která je podřízena ministerstvu.

Zajímavé je, že jádrem této kauzy je nápadná nečinnost úřadů, jejichž smyslem je stát před podvody bránit. Nejmenovaná banka měla totiž v roce 2018 upozornit FIU na podezřelý převod jednoho milionu eur do Afriky. V peněžní instituci měli podezření, že transakce souvisí s financováním terorismu, ilegálními obchody se zbraněmi, drogami a nejspíš se vším dohromady. Přetížení a personálně nedostatečně vybavení celníci však varování ignorovali a pro objasnění cíle a původu peněz nehnuli ani prstem. Převod se tak již nepodařilo zastavit.

Vyšetřovatelé se nyní snaží dopátrat, kdo konkrétně ve FIU a případně i na nadřízeném ministerstvu za záležitost zodpovídal a pochybil. Jak oznámilo státní zastupitelství, mezi celníky a ministerstvem probíhala v té věci čilá komunikace. „Státní zastupitelství vyšetřuje všemi směry,“ neodpustili si žalobci zjevnou narážku, že cílem zájmu vyšetřovatelů by mohl být i sám Scholz.

Načasování, a především osoba vrchního státního zástupce Bernarda Südbecka však vedly k tomu, že celá debata se od vyšetřování podezřelého převodu zvrhla k údajné snaze státního zastupitelství ovlivnit volební výsledek. Scholz ani nemusel vykřikovat „Je to kampáááň!“, Südbeck je totiž léta angažovaným členem křesťanských demokratů CDU, tedy strany, jejíž kandidát Armin Laschet byl hlavním Scholzovým rivalem ve volbách. Scholz reagoval, že pokud potřebovalo státní zastupitelství jakékoli dokumenty, mohlo si je jednoduše vyžádat.

Aféra měla nakonec na výsledek hlasování minimální vliv a Scholz vyšel z voleb dle očekávání jako vítěz. Vyšetřovatelé cum-ex skandálu kolem hamburské banky už podobnou chybu neudělali a pro potřebné dokumenty si přišli až po volbách. Dost pozdě, komentoval to deník Die Welt. Zapojení favorita voleb do největšího daňového skandálu by na výsledek mělo nejspíš mnohem větší vliv než pro veřejnost nepříliš pochopitelné šetření nevýkonnosti celní správy. Coby vyšetřovatel finančních machinací, do nichž se zapletl nějaký politik, se však asi do vhodného termínu nikdy netrefíte. Investigativci odhalující aktuálně Pandora Papers by mohli vyprávět.

Nevlídný Scholz

Scholz od té doby jakékoli vlastní angažmá v předmětných záležitostech popírá. Setkání se zástupci banky M. M. Warburg sice potvrzuje, na to, o co v nich šlo, si už ale nevzpomíná. To je poměrně překvapivé u politika, který při dotazu na situaci v Afghánistánu reaguje obsáhlým dějinným výkladem začínajícím pruskými reformami po porážce Napoleonem v roce 1807.

Scholz bývá ze všech německých politiků nejvíce povahově srovnáván s Angelou Merkelovou. Suchý stratég bez emocí, politický profesionál vyzařující sebejistotu a pocit, že ví, jak zajistit německým voličům tolik oceňovanou stabilitu. To mu nakonec také nejspíš přineslo vítězství a otevřelo dveře do spolkového kancléřství. Týdeník Der Spiegel si však všiml hranice, po jejímž překročení Scholz vypadává z role. Stalo se tak na jaře při vyšetřování skandálu Wirecard, když se musel před výborem Bundestagu zodpovídat z odesílání služebních dokumentů ze soukromé e-mailové adresy. Z aféry nic nebylo, Scholz však zahnán do kouta působil dotčeně, byl nevlídný a arogantní. „Stejně jako Merkelová během pandemie,“ poznamenal týdeník.

Vyšetřování nečinnosti hamburského berňáku ještě není u konce a sílí politické hlasy, aby Scholz objasnil svou roli v případu. Uvidíme, zda politik, který v té době už klidně může stát v čele největší evropské ekonomiky, opět vypadne z role a bude nevlídný.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.