Generální ředitelství cel si pak sice podalo stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ovšem v polovině února ji vzalo zase zpět. „Generální ředitelství cel podrobně analyzovalo rozsudek Městského soudu v Praze a dospělo k závěru, že tento rozsudek je natolik přesvědčivý a podložený přiléhavou judikaturou Nejvyššího správního soudu, že nezbyl prostor pro nalezení relevantních důvodů, které by tuto judikaturu Nejvyššího správního soudu, resp. na ní vystavěný rozsudek Městského soudu v Praze, právě u Nejvyššího správního soudu mohly zvrátit,“ vysvětlila týdeníku Hrot mluvčí celníků Hana Prudičová. Komerční banka se k rozsudku nevyjádřila. „Nezlobte se prosím, ale nad rámec obsahu rozsudku nebudeme věc dále komentovat,“ odvětil na dotazy mluvčí banky Michal Teubner.
Kupecké počty
Spor o padesátimilionový celní dluh je součástí dávné, spletité – a mnohem větší – kauzy, ve které šlo o dovoz pohonných hmot, celní dluh ve výši 2,9 miliardy korun a tunelování státního podniku Čepro, které podle dřívějších soudních rozhodnutí řídil uprchlý podnikatel Radovan Krejčíř. Pro nás je ovšem relevantní jen její malá větev, ve které Komerční banka ručila v letech 1999 až 2001 Tukovému průmyslu za celní dluhy, které vznikaly při dovozu nafty a benzinu. Pohonné hmoty nakupovala na Slovensku společnost Bena a prostřednictvím produktovodů patřících Čepru proudily do celních skladů Tukového průmyslu. Před jejich prodejem na trh měly být tyto zásoby procleny, to se však nikdy nestalo.
Z právního hlediska šlo o mimořádně složitý případ, který ukazuje, že ani 30 let po pádu komunismu nejsou některé paragrafy jednoznačně vykládány (neboli jak ošklivě říkají právníci „dostatečně projudikovány“). Na první pohled přitom nešlo o nic horšího než rozhodnout, jakým způsobem se pro ručitele za celní dluh počítají prekluzivní (promlčecí) lhůty. Jenže právě na tomto „kupeckém“ počítání se právníci léta nemohli shodnout.
Zákon například až do roku 2004 délku promlčecí lhůty vůbec neuváděl a teprve z různých analogií se dalo dovodit, že byla už tehdy pro primárního dlužníka i pro ručitele – stejně jako dnes – tříletá. Poté bylo třeba jasně rozhodnout, za jakých okolností se lhůta přerušuje (v tomto konkrétním případě docházelo k přerušení třeba při předvolání k ústnímu jednání či při zahájení místního šetření) a kdy začíná běžet nanovo. V této fázi sporu Nejvyšší správní soud v srpnu 2015 pravomocně rozhodl, že dluh Tukového průmyslu vůči státu promlčen není. V samostatném sporu však bylo třeba rozhodnout, jestli se to samé týká či netýká i ručitele – Komerční banky.
V tomto ohledu celníci mínili, že „povinnost ručitele splnit dluh nastupuje až poté, co byl dlužník věřitelem marně vyzván ke splnění dluhu“, naopak banka namítala, že lhůta pro dlužníka i ručitele začíná běžet ve stejném okamžiku. V tom dal soud za pravdu bance, a navíc rozhodl o dalším sporném momentu – lhůta běží pro dlužníka i ručitele nezávisle, což ve svém důsledku znamená, že pro jednoho z nich může být dluh už promlčený, kdežto pro druhého ještě stále ne. Nakonec o sporu v hodnotě 50 milionů korun rozhodl detail: celníci přerušovali lhůtu jen pro Tukový průmysl a Komerční bance takové události ani neoznamovali. Jinak řečeno, pokud by celníci bance poslali několik doporučených dopisů, mohl spor dost možná dopadnout úplně jinak.
Kdo za to může?
Dalo by se to brát jako pochybení Generálního ředitelství cel, jenže ve skutečnosti za to spíš můžou děravé zákony a jejich nejasný výklad. Opatrný byl v tomto ohledu i Městský soud v Praze, když do rozsudku doslova napsal: „Soud má pochopení pro postup celních orgánů, které činily procesní úkony způsobilé přerušit běh prekluzivní lhůty pouze vůči dlužníkovi, aniž by o nich zpravily ručitele, neboť v celněprávních předpisech nelze nalézt jakákoli ustanovení, která by celním orgánům výslovně ukládala povinnost informovat ručitele o průběhu vyměřovacího řízení vedeného o celním dluhu s dlužníkem.“
Něco takového však podle soudu nelze přičíst na vrub ručitele, tedy v tomto případě Komerční banky. Tříletá promlčecí lhůta vztahující se na ručitelství banky proto nebyla nikdy ve skutečnosti přerušena a dávno uběhla. Jak jednoduché.
