Nově zvolený prezident opravdu zvítězil jako občanský kandidát. Nestála za ním žádná jasně definovatelná politická struktura a i podporu od vládních stran dostal jaksi v „balíčku“, spolu s dalšími kandidáty. K většímu semknutí došlo až před druhým kolem, kdy jej vedle koaličních uskupení podpořila i řada opozičních politiků. Roky předcházející i celou horkou volební kampaň odtáhl Pavel se svým týmem, který bedlivě dohlížel na to, aby nebyl spojen se žádnou politickou stranou, frakcí ani aktivními politiky.

Není to poprvé, co jsme v Česku svědky úspěchu kandidáta stojícího mimo oficiální politické struktury. Je to však poprvé, co takový kandidát dostoupal až na nejvyšší post. A je to i poprvé, co se prosadil politik, který si sice udržel distanc od stran, ale nepostavil svou kampaň na antistranických náladách. Nikdy a nikde netvrdil, že strany jsou původcem všeho zla. Totéž ovšem můžeme říci o jeho hlavních soupeřích, Danuši Nerudové a Pavlu Fischerovi. Možná i proto se transfer hlasů mezi dvěma koly odehrál tak hladce.

Z toho vyplývají minimálně dva závěry. Prvním je velmi silný předpoklad pro úspěšnou komunikaci nového prezidenta se stranami ve vládě i v opozici, a to nejen pro tuto chvíli. A zadruhé, Pavlovo úspěšné tažení bude inspirací pro mnohé další občanské kandidáty na různých úrovních politiky. Strany, které to pochopí a přijmou dříve, budou mít před těmi ostatními velký náskok.

Budoucnost patří spojenectvím

Společnost rozdělená do té míry, jak to vidíme v prezidentských volbách, není přirozená a není žádoucí. Ale ona ani není něčím, po čem by toužili sami lidé. Právě proto mají v poslední době tendenci volit toho, kdo je schopen se dohodnout. Nejlépe již před volbami. Důkazem je řada úspěchů různých volebních koalic na všech úrovních, která vyvrcholila triumfem Spolu ve sněmovních volbách 2021.

Tato touha po spojování, ať už vedená citem, nebo z rozumu, bude nadále sílit. A v odpovědi na ni budeme svědky uzavírání předvolebních aliancí za účasti jedné či více stran, jež budou stále častěji doplňovány a posilovány účastí občanských neboli nezávislých kandidátů.

Motivace pro spojování mohou být opravdu různé. Model „strana + nezávislí“ například několikrát úspěšně vyzkoušel šéf jihočeské ODS Martin Kuba. Podařilo se mu obklopit respektovanými osobnostmi z řad akademiků, ředitelů škol, podnikatelů a sportovců. Společná kandidátka uspěla a Kuba se stal hejtmanem a o dva roky později po dlouhých dvanácti letech vrátil do „modrých“ rukou i pozici českobudějovického primátora. Někteří původně nezávislí časem vstoupili do tamní ODS, čímž značně obohatili její řady a zvýšili její reputaci. A pro sebe udrželi zajímavé funkce, ve kterých se dá skutečně ovlivňovat dění v kraji a ve městě.

Touto cestou šla prozatím především středopravicová scéna a některé nové politické strany. Personální nedostatečností ovšem trpí všechna politická uskupení zleva doprava.

Proto to může být návod i třeba pro ANO. Pokud se Babiš rozhodne vstát a dál bojovat, může mu v útoku na znovuzískání premiérského křesla pomoci angažování nových ikon. Schillerová a Havlíček se pomalu, ale jistě vyčerpávají a moc jiných tváří Babišova partaj nemá. Její „majitel“ už kdysi prokázal, že tuto disciplínu umí. Na kandidátky přitáhl řadu osobností mimo politiku, které mu poskytly své služby a on jim na oplátku zajistil skvělé posty. Vzpomeňme na Martina Stropnického, Věru Jourovou nebo Pavla Teličku. Najít dnes někoho, kdo se s Babišem spojí, bude samozřejmě o poznání složitější, ale při expremiérových možnostech to není nemožné.

(Ne)kariérní politici

Po léta se za znak konsolidace politických stran vydával fungující kariérní „řád“, kde si každý vrcholný politik musel svůj úspěch protrpět na schůzích, obšlapat v kampaních a vysedět v zastupitelstvech od komunálu až do parlamentu. Rychlokvašky v čele stran byly považovány za něco podivného. Jenomže to bylo typické a v zásadě funkční jen v časech masových, navíc pouze západoevropských partají. Ten čas je pryč a v polistopadovém Česku ani plně nenastal.

Hlavní zlom přišel po roce 2010, kdy se do vrcholných pozic začali prosazovat lidé bez předchozí politické zkušenosti. Část z nich, hlavně Vít Bárta nebo Andrej Babiš, se do politiky dostala jako představitelé antipolitiky a odporu proti establishmentu. Další jako Radek John nebo Robert Pelikán byli najati politickými podnikateli Bártou a Babišem. A Okamura najal především sám sebe.

Po neslavném konci Petra Nečase v roce 2013 se ovšem cestou obnovy zvnějšku vydala i sama ODS. Novým předsedou se stal Petr Fiala, který byl v okamžiku zvolení jejím členem pouhých pár týdnů a jeho prvním mandátem v zastupitelském tělesu bylo teprve poslanecké křeslo z téhož roku.

Málokoho to asi napadne, ale po minulém víkendu se jako země nacházíme v unikátní situaci, kdy ani jeden z obou nejvyšších představitelů exekutivy, Petr Fiala a Petr Pavel, nikdy v životě nebyl členem žádného obecního ani krajského zastupitelstva.

To je zásadní signál pro úspěšné lidi mimo politiku, že cesta na vrchol je otevřená a začít může kdekoli. To je motivace jako hrom. Těžit z toho mohou stávající politické strany, pokud jim to včas dojde a opravdu se otevřou.

Hrr na voliče

Babišových 2 400 000 hlasů tvoří neskutečný balík, který bohatě stačí na výrazné vítězství ve sněmovních volbách. ANO se ho bude snažit maximálně zužitkovat. Musí se však poprat se dvěma problémy. ANO se sice rovná Babiš, ale opačně to tak úplně neplatí. Útočit na něj musí Okamura, pro kterého začíná být prostor vedle ANO velmi těsný a Babišova radikalizace před druhým kolem ho ještě zmenšila. Tím se ale zároveň odkryl levobok, kde se otevírá značná příležitost, o níž bude řeč za chvíli.

Druhou Babišovou potíží je absence koaličních partnerů. Na tu dojel už několikrát. Pokud to ANO přesto bude chtít urvat samo, může zkusit model Orbán – tedy naoko uzavřít volební koalici s nějakou pidistranou. Nebo může využít oblíbenou taktiku z mnoha měst a obcí a do voleb poslat a podpořit své vlastní „béčko“. Rozhodně čekejme nějakou proměnu setupu Babišova uskupení.

Petra Pavla podpořilo 3 359 151 voličů. Jen část z nich tvoří voliči vládních stran. Ve sněmovních volbách se někteří „nevládní“ vrátí ke svým stranám, hlavně k ANO či k SPD.

Pro část z nich jsou ovšem obě tyto formace nevolitelné, stejně jako strany vládní koalice. Vzniká tak široká masa opuštěných voličů, často těch, kdo dříve volili ČSSD nebo lidovce. Významná část z nich v prvním kole volila Danuši Nerudovou nebo Pavla Fischera a k novému prezidentovi přešla až po jejich výzvě. Je jich dost na to, aby mohli rozhodnout o výsledku sněmovních voleb 2025. Boj o ně proto právě začal.

Klíče k jejich oslovení ve svých rukou drží především Danuše Nerudová. Teď bude záležet na ní a také na prezidentu Pavlovi a případně i premiéru Fialovi, jak s nimi naloží.

Komisařka? Reformátorka?

I mnozí odpůrci Danuše Nerudové ocenili, s jakou vervou se pustila do Pavlovy podpory. Bez velkých potíží mu předala své voliče, mezi nimiž ovšem figuruje celá plejáda zmíněných opuštěných voličů. Tedy mnohdy mladších lidí, a především žen z menších obcí z pásu na českomoravském pomezí, ani vítězů, ani poražených, spíš tak trochu průměrných, kteří ale neztratili naději. Právě oni teď nemají žádnou pořádnou volební alternativu. A právě díky jejich podpoře si nyní bronzová kandidátka bude moci vybrat, zda podpoří některou politickou stranu, nebo půjde vlastní cestou.

Hodně záleží na tom, jestli je jejím jediným cílem Pražský hrad.

Pokud ano, bude pro ni složité jednoduše přijmout nějakou nabídku. Ledaže by šlo o opravdu lukrativní post – třeba funkci evropské komisařky, která se bude obsazovat už za rok a něco. Exrektorka může také na svá bedra opět převzít penzijní reformu. To by jí však premiér musel udělit mnohem silnější mandát a prostor pro uplatnění.

Inspirací pro ni ovšem bude spíše Pavlova samostatná cesta. Nerudová tak může založit vlastní uskupení na pomezí mezi charitou, think-tankem a politickým hnutím a počkat si rok či dva, jak si bude počínat nový prezident. Nebo se s ním může zlehka spřáhnout a trpělivě si počkat jako jeho politická dědička. To je ovšem hodně nejisté.

Je také možné, že se Nerudové v politice zalíbilo a bude chtít kontinuálně pokračovat. V tom případě může založit vlastní hnutí a vést jej do evropských či sněmovních voleb. Nebo se může stát novou lídryní proevropské (středo)levice, spojivší životaschopné zbytky ČSSD, Zelených, případně dalších menších uskupení. Česká politika by takovou alternativu potřebovala jako sůl.

Namísto závěru si řekněme, že tento výčet rozhodně není vyčerpávající. Změn totiž může být mnohem více a některé mohou být vpravdě revoluční.