Už dříve to vzdali pořadatelé Colours of Ostrava, Metronomu nebo Rock for People. Naposledy se připojili i kolegové z Masters of Rock, Brutal Assault nebo Mighty Sounds. Poslední týden vzal hudebním fanouškům poslední šance, že si letos vynahradí loňský půst a užijí si prodloužený víkend ve festivalové atmosféře.
Týdeník Hrot už na konci zimy citoval mnohé z promotérů, podle nichž právě duben měl být přelomový měsíc. Pokud se do té doby nedozvíme, jestli se bude smět festival konat, budeme ho muset z ekonomických důvodů zrušit, říkali. Právě na to došlo.
Oproti loňsku je tu ale jeden podstatný rozdíl. Zatímco před rokem v létě se díky všeobecnému optimismu podařilo alespoň některé, především menší akce uspořádat, letos se i jejich pořadatelé přidávají ke kolegům od velkých, několikadenních akcí s tisíci až desítkami tisíc návštěvníků. Příklad? Třeba červencová komorní akce Rock na vsi nebo srpnový Žerofest. A desítky dalších podobných „bezejmenných“ akcí.
Důvod je u velkých i malých festivalů stejný: nejistota, kvůli které se nevyplatí utápět peníze v dalších přípravách. Vláda do dneška nedala jasné stanovisko, za jakých epidemiologických nebo bezpečnostních opatření by se hudební festivaly mohly konat.
Nejenže ale ministerstva zdravotnictví ani kultury nemají vlastní jasný plán; bojkotují i nápady samotných umělců. Naposledy minulý týden ministr Petr Arenberger zatrhl konání koncertů v pražské Lucerně, kde chtěli jejich organizátoři „v malém“ vyzkoušet, zda lze konat koncert jen pro fanoušky, které si sami otestují. Ani negativní PCR test nicméně zatím úřadům nestačí.
Vláda poměrně jasně ukazuje, jaký je její žebříček priorit. Na neotřesitelném prvním místě stojí průmysl se silnou lobby a ještě silnějším argumentem „alespoň někdo vydělávat musí“ v zádech. Následuje profesionální sport a s velkým odstupem po něm reakreační sportovci, studenti a obchodníci nebo podnikatelé ve službách.
Až kdesi vzadu, mezi postradatelnými radovánkami, stojí kultura. I pokud bychom přistoupili na to, že kulturní vyžití v jeho živé podobě dokážou nahradit Netflix a HBO (což je nesmysl), je tu i další argument, proč by se na hudební nebo divadelní branži mělo nahlížet jinak. Vedle herců nebo muzikantů v ní totiž pracují desítky tisíc dalších lidí v profesích v zázemí.
Zatímco sami umělci se nejspíš i přes nepříjemné intermezzo třeba za pokladnou v supermarketu nebo za učitelskou katedrou zřejmě k vystupování před publikem vrátí, byť s výpadkem praxe, technici si často našli jiná povolání. Nezřídka jsou lépe placená a je otázka, jestli se jim zpátky do nejistého kulturního byznysu bude chtít vracet. Stejný případ jsou třeba lidé pracující v promotérských agenturách a dalších firmách podnikajících v kultuře.
Letošní zaříznutá letní sezona bude znamenat další ekonomickou katastrofu. Pořadatelé žádají fanoušky, aby ještě rok vydrželi a nepožadovali zpátky peníze za vstupenky na dvakrát odložený festival. I pokud budou vyslyšeni, je jasné, že bez pomoci státu nepřežijí. Po loňském a letošním nekulturním létu může být stejné i to napřesrok. Ne kvůli pandemii, ale protože koncerty nebude mít kdo pořádat nebo nazvučit.
