Dlouhá léta se mělo za to, že se neandertálci Evropou a západní Asií potulovali v malých, přibližně dvacetičlenných, skupinkách. Detailní průzkum jednoho z největších pohřebišť obřího pravěkého slona Palaeoloxodon antiquus ukazuje, že jde dost možná o tradovaný omyl.
Z analýzy nálezů sloních kostí, kterou publikoval vědecký časopis Science Advances, plyne, že si neandertálci před 125 tisíci lety otevřeli na území východního Německa doslova „sloní řeznictví“. A právě schopnost zabít a následně zkonzumovat tak velké zvíře svědčí podle archeologů o dobré organizaci „práce“ a naznačuje, že neandertálci – minimálně občas – mohli a dokázali žít ve stejně velkých skupinách jako naši přímí předkové: moderní lidé druhu Homo sapiens.
Co tady, sakra, dělá sedmdesát slonů?
Naleziště Neumark-Nord leží asi 35 kilometrů západně od Lipska a před 125 tisíci lety, tedy v takzvaném eemském interglaciálu (době meziledové), se nedaleko rozlévalo dnes již zaniklé pravěké jezero. Paleontologický a archeologický výzkum začal na tomto nalezišti již v osmdesátých letech, tedy v době, kdy na místě fungoval uhelný důl.
Mezi pozoruhodné nálezy patřilo především několik desítek hromad kostí a klů, které tam po sobě zanechalo minimálně sedmdesát samců zmíněného slona. „Říkali jsme si: Co tady, sakra, dělá sedmdesát slonů?“ řekl časopisu Science jeden z autorů studie Lutz Kindler z archeologického centra MONREPOS.
Němečtí archeologové proto podrobili všech zhruba 3400 nalezených sloních kostí pečlivému zkoumání a prakticky na všech objevili pod mikroskopem stopy po řezání a porcování kamennými nástroji. A dávní jedlíci byli skutečně pečliví. „Šli opravdu po každém kousku masa a tuku,“ popsal kuchyňské zvyklosti dávných neandertálců další z autorů studie Wil Roebroeks. Kosti navíc podle něj neohlodávali mrchožrouti, jako vlci nebo hyeny, z čehož lze vyvodit, že na ně nic nezůstalo.
Proč naši předkové uspěli?
To je pozoruhodné. Pravěký slon Palaeoloxodon antiquus byl skutečně obrovský – jeho hmotnost činila až třináct tun, a vážil tak zhruba dvakrát víc než dnešní africký slon. Z každého zabitého kusu tak mohli dávní lovci získat až čtyři tuny svaloviny, tedy tolik potravy, kterou by 350 lidí jedlo týden nebo sto lidí po celý měsíc. Pro malou, řekněme dvacetičlennou, neandertálskou tlupu proto lov tak obrovského – a nepochybně nebezpečného – zvířete nedává smysl; navíc si je třeba položit otázku, zda by to členové malé tlupy vůbec dokázali.
Samozřejmě nejde o absolutní důkaz, že neandertálci žili ve velkých skupinách a byli stejně organizačně zdatní jako naši předci. Zdá se ale, že toho byli minimálně schopní. Pokud by to byla pravda, zřejmě by se muselo sáhnout k revizi jedné z populárních teorií, proč naši předkové dokázali po svém příchodu do Evropy zhruba před 45 tisíci lety fyzicky zdatnější a studenému klimatu dobře přizpůsobené neandertálce nahradit. Řečená teorie ve zkratce praví, že neandertálci nedokázali vytvářet velké tlupy, a tak měli naši organizačně a komunikačně zdatnější předkové při vzájemných střetech zásadní výhodu.
