Pečlivě připravený návrat ze zdravotního exilu etabloval ruského disidenta Alexeje Navalného jako opozičního politika. Otázky se množí.
Demonstrace na podporu Alexeje Navalného v Moskvě | Profimedia.cz
Alexej Navalnyj se během týdne vyšvihl z blogera a protikorupčního aktivisty - byť ostře sledovaného - na úroveň opozičního politika, když jeho tým dokázal dostat v sobotu do ulic na 100 tisíc lidí po celém Rusku, přičemž jen v Moskvě jich bylo kolem 40 tisíc.
Účast na demonstracích lze považovat za velmi vysokou. Nedosáhla sice velikosti protestů proti falšování voleb z let 2011-2012, ale ve srovnání s nimi měli organizátoři podstatně obtížnější roli:
1) Počasí. Rusové jsou zvyklí na leccos, ale sobotní teploty klesly až k minus 51 stupňům.
2) Zákaz. Demonstrace, jejichž bezprostředním účelem bylo protestovat proti Navalného uvěznění, byly v sobotu bez výjimky nepovolené (na rozdíl od let 2011-2012).
3) Navalnyj. Pro většinu Rusů je Navalnyj zpovykaný moskevský liberál, který si provokacemi o problémy s úřady zrovna říká. To není nadsázka: v posledním průzkumu think-tanku Levada Center provedeném před jeho návratem do Ruska schvalovalo Navalného činnost (ano, i na odvážné Levada Center je to neobvykle formulovaná otázka) 20 procent respondentů - a to byla daleko největší podpora, jaké se mu kdy od krajanů dostalo. Je rozdíl protestovat proti Putinovi, vůči jehož vládě může za 20 let každý nasbírat tu či onu stížnost, a protestovat proti jednomu konkrétnímu kroku, který se naprosté většiny Rusů osobně nedotýká.
4) Násilí. To je delikátní záležitost. V Kremlu velmi dobře vědí, že tvrdý zásah hodně lidí od protestování odradí. Když v Petrohradu zkopal policista babičku, je možné, že jednal tak, jak je prostě zvyklý s lidmi jednat, nebo že jednal na pokyn oblastního policejního šéfa hladového po povýšení. Ale také je možné, že poptávka po ostrém zásahu přišla shora.
Policejní násilí na demonstraci v Petrohradu
Stejně dobře však moskevští mocipáni vědí, že násilí je třeba kalibrovat pečlivě: Když přeteče jeho obtížně postižitelná míra, strach bitých ustoupí ve prospěch zoufalé odvahy. Jeden telegenicky zlomený obratel navíc může z protestu za Navalného udělat protest proti zvůli moci. Putin si je vědom toho, co tento vzorec provedl dvakrát za sebou na Ukrajině a jak kvůli němu dodnes vypadá Bělorusko - a rozhodně nechce doma riskovat scénář byť jen vzdáleně podobný.
FSB jako viník i trouba?
A tady se začíná situace komplikovat, protože celá kauza Navalného otravy a dramatických událostí po jeho návratu se podivuhodně vyvíjí proti zájmům Kremlu. Už její začátek: Svět se 20. srpna dozvěděl, že Navalnyj v letadle málem zemřel na otravu. Verze, která se později ujala, zní tak, že mu kdosi podal kágébácký jed novičok, ale udělal to tak amatérsky, že neuspěl.
Co všechno taková verze znamená?
1) FSB chodí vraždit lidi, kteří mluví proti Putinovi.
2) FSB to dělá tak, aby nebylo pochyb o tom, že je to ona, kdo vraždí.
3) FSB je zároveň banda packalů, protože s novičokem ne a ne uspět; kdyby stříleli z praku, nejspíš by byli úspěšnější.
Jestli vám to také nezní pravděpodobně, nejspíš to bude proto, že to skutečně pravděpodobné není. Tomu obrazu zjevně nějaké informace scházejí.
Když se Navalnyj v Německu léčil, udělala Moskva všechno pro to, aby už v zahraničí zůstal. Hrozba civilních žalob s potenciálně ničivým finančním dopadem (jen Jevgenij Prigožin sám se zařekl, že Navalného zničí, mimo jiné žalobami o 88 milionů rublů, tedy cca 1,2 milionu dolarů) a trestního procesu (kvůli tomu, že se Navalnyj v kómatu nepřihlásil na policii) to měla pojistit.
Nepojistila. Jak víme, Navalnyj měl na vybranou: Mohl pohodlně přežívat mimo Rusko coby politická nula, nebo jít all-in. Vybral si druhou možnost – a dobře se na ni připravil. Dokonce tak dobře, že mu předvídatelné kroky Kremlu hrály do noty.
V neděli 17. ledna nasedl Navalnyj do letadla směr moskevské letiště Vnukovo. Tam se s tím nemazali: Vedení letiště nechalo vyvěsit nápis „Poradili jsme si s letadly z Německa v roce 1941, poradíme si s tímhle taky“. „Tohle“, kdyby nebylo jasno, byl očekávaný dav Navalného příznivců.
A skutečně, úřady odklonily Navalného let na jiné moskevské letiště, Šeremetěvo. Tam za účasti novinářů, fotografů, čumilů, fandů, náhodných kolemjdoucích, kágébáků a všech ostatních zorganizoval Navalnyj tiskovou konferenci, políbil ženu Julii na rozloučenou, přednesl pár protiputinovských výzev a odešel se nechat zatknout. V dějinách nemyslného zatýkání by to bylo jistě patřilo k těm nejlépe mediálně zpracovaným – ovšem ze strany zatčeného, nikoli zatýkajících.
Palác jako videobomba
Den nato vypustil Navalného tým bombu. Měla podobu pečlivě zpracovaného dvouhodinového videa, v němž se Navalnyj pustil do nejtěžšího kalibru: Dopodrobna popsal Putinův „palác“ na Krymu. Popsal, kde, jak a za čí pomoci Putin peníze na stavbu a údržbu paláce nakradl. Popsal, jak prezidentovi pohůnci sháněli půdu a pak zametali stopy. Popsal, jak vypadá a kolik stál který kus interiéru (držák na toaletní papír v ceně 1038 eur jej obzvlášť dojal).
Navalného video o Putinově údajném paláci na Krymu
Vše pečlivě doložil, ať už unikátními dronovými záběry, počítačovými vizualizacemi vycházejícími ze známých fotografií, nebo svědectvími někdejších Putinových kolegů. To nebyla práce konspiračního teoretika nebo youtubera, který se žene za lajky. Je jedna věc poukázat na to, že moskevský starosta se napakoval na prodeji roušek nebo jak je legrační, že prezident Putin dává v každém každoročním hokejovém turnaji víc a víc gólů, a druhá věc je přijít s konkrétními – a vesměs dobře doloženými – obviněními samotného prezidenta. Navalnyj si skutečně vybral verzi all-in, se vším všudy.
Protiofenziva zabrala. Video má už přes 90 milionů zhlédnutí (přičemž samozřejmě nevíme, kolik z toho připadá na Rusko a kolik jinam). Na následující víkend, minulou sobotu, pak svolal jeho tým demonstrace na protest proti jeho zatčení. Výsledek známe: Navalného manželku Julii (se kterou manžel patrně počítá jako s kandidátkou podle běloruskěho vzoru Světlany Tichanovské) zatkli policisté už předem, stejně jako řadu dalších špiček; celkově byli brutálnější než před devíti lety.
Policejní přitvrzení je vždy známkou nervozity. Tentokrát bylo dost možná chybou režimu; lze očekávat, že v psí zimě by demonstrace za Navalného samy vyšuměly. Totéž platí o zatčení samotném: Kdyby Navalnyj prostě prošel pasovou kontrolou, nasedl do auta a odjel domů, jeho video by nemělo takovou sledovanost a výzva k demonstracím – byla-li by jaká? – by byla méně působivá. Jako by Kreml každým svým krokem bezděky Navalnému nahrával.
Cui bono?
K vyřešení záhady je třeba zodpovědět několik otázek. Zaprvé, zprvu nešlo vyloučit možnost, že celá aféra s novičokem byla v Navalného režii od samého začátku. Když němečtí lékaři žádali francouzské a švédské kolegy o potvrzení své teorie o novičoku jako důvodu Navalného kómatu po 20. srpnu, dostali přinejmenším ze Švédska odpověď, která „jednoznačně potvrzuje předchozí německé závěry“. Navalného krev, kterou však Švédové měli k dispozici, pocházela z 5. září. Existuje názor, podle něhož lze po 16 dnech (jež od otravy uplynuly) jednoznačně říci, že poměr sledovaných aminokyselin v Navalného krvi neodpovídal normálu – ale již nelze s určitostí říci, proč tomu tak není. Jinými slovy, novičok stoprocentně prokázat nešlo.
Teoreticky by se tedy Navalnyj mohl otrávit sám tak, aby to jako novičok vypadalo. Dávalo by to smysl? Mohlo by. Pro takovou divokou spekulaci by paradoxně mohlo mluvit právě zveřejněné video. Jeho příprava musela zabrat nejméně řadu měsíců práce. Je možné, že sběr informací, natáčení samotné a postprodukce (ve chvíli, kdy Navalnyj měl prokazatelně na kahánku a pracovat dlouho nemohl) se čirou shodou okolností dočkaly dokončení akorát tak, aby to pěkně koincidovalo s politicky nejvhodnějším momentem pro zveřejnění.
Nebo, což působí věrohodněji, video již bylo nějakou dobu z valné části hotové před aférou novičok a bylo jen na Navalném, aby mu zajistil co největší sledovanost. Otrávený disident na hraně smrti, dramaticky převážený ze země do země, je jistě lepší reklamou než disident živý a zdravý v Moskvě.
Jenže ouha. Navalnyj v prosinci zavolal důstojníkovi FSB Konstantinu Kudrjavcevovi předstíraje, že je jeho nadřízený. Vyptával se ho na podrobnosti a Kudrjavcev, nic zlého netuše, mluvil. To se zdá Navalného kompletní režii spolehlivě vylučovat.
Jinou představitelnou možností – stejně spekulativní a nepodloženou, ale možná ještě divočejší – je ta, dle které se události nedějí podle režie Putinovy ani Navalného, nýbrž do jejich běhu zasahuje ještě někdo další, kdo si od zatřesení statem quo slibuje vlastní prospěch.
Takový někdo může mít pocit, že Putinův čas nazrál. Ruský prezident může být zranitelný ve chvíli, kdy by se nadkritické množství špiček jednotlivých kremelských frakcí (například ekonomové na straně jedné a silovikové na straně druhé) začalo shodovat v názoru, že jim vyhovuje jiná varianta kleptokracie než ta Putinova. Zvojtěný management situace okolo Navalného může být v tom směru zkušebním balonkem.
Omyl, nebo balonek
Události druhé poloviny ledna tak mohou být důsledkem prostého špatného odhadu Kremlu nebo je možné, že někdo používá Navalného jako svoji zbraň. Přestože Putinova obliba klesla, je pořád na komfortních 65 procentech; jako prezidenta by jej volilo 55 procent lidí. Řečeno boxerskou mluvou, Navalnyj v lednovém kole zabodoval, ale Putinova váhová převaha by pořád mluvila v prezidentův prospěch. Putinův problém je, že případné nebezpečí číhá v jeho vlastním rohu.
