Knižní recenze: Náboženství pro bohabojné i mocichtivé

Doba protireformace, zvláště té pobělohorské, má v našem prostředí stále špatný zvuk, zejména u těch, kteří prošli školní výukou v době komunismu. Přesto přibývá množství titulů, které se snaží tehdejší dobu vykreslit vyváženěji, v nedávné době například přehledová kniha Temno: Stručná historie od Ivany Čornejové, jejíž název bychom měli vnímat v ironických uvozovkách.

Tato epocha přitahuje i některé zahraniční odborníky. Jednou z nich je francouzská historička a bohemistka Marie-Élizabeth Ducreux. Zmíněná Ivana Čornejová a Zdeněk Hojda připravili pod názvem Kultura – zbožnost – symbolická politika: Proměny společnosti ve střední Evropě v 17. a 18. století obsáhlý výbor z jejích textů. Prokazuje v nich, že dobře zná i práce soudobých českých historiků, ale současně události zdejších dějin zasazuje do širšího evropského kontextu.

Žádné ostré dělení

Autorčiným hlavním námětem je náboženství coby „globální sociálně-kulturní fenomén“ dominující tehdejší společnosti. Autorka přitom relativizuje představu jasně vyhraněných a proti sobě stále bojujících táborů katolíků a protestantů. Jistě zde existovali skrytí nekatolíci, což ale často byli „blouznivci“, v jejichž osobní teologii se mísily prvky husitství, luteránství, bratrského učení i katolictví, svérázné výklady založené na vlastní četbě a lidové výklady dogmat, z nichž některé odmítli, jiné brali na milost, to vše na základě „venkovského synkretického pojetí světa“. (Takže za sektáře či kacíře by je zřejmě označili nejen teologové katoličtí, ale i ti „mainstreamoví“ protestantští.)

„Zbytek“ obyvatelstva se zmítal mezi vlivem svých sousedů a katolických misionářů a kněží. Ti se dokázali chovat ideologicky celkem pružně, takže například přejímali písně z nekatolických kancionálů do těch pobělohorských, už věrně sloužících římské církvi. A ostatně dnes nejvýraznější český barokní básník, jezuita Fridrich Bridel, sám pocházel z protestantské měšťanské rodiny a svoje křestní jméno údajně dostal podle „zimního krále“, kalvinisty Fridricha Falckého.

Autorka popisuje i střety katolíků a protestantů, ale především v symbolické rovině. A současně líčí i tehdejší katolickou společnost jako vnitřně rozrůzněnou. Navenek sice sdílela jedinou víru, ale odkazy na náboženství často sloužily jednotlivým aktérům k posilování vlastní prestiže nebo nároků na moc a vládu. Takto si konkurovali (a na symbolické rovině navzájem zápasili) jednotlivci, náboženské řády, dynastie i celé země. Určitý akt osobní zbožnosti, kterou autorka nezpochybňuje, tak současně mohl sloužit k posílení vlastní mocenské pozice i k získání sociálního a symbolického kapitálu, což se ovšem vzájemně nijak nevylučovalo.

Rok za sto let

Marie-Élizabeth Ducreux kupříkladu popisuje vývoj uctívání takzvané Svaté chýše, tedy údajného příbytku Panny Marie, který podle legendy andělé přenesli z Palestiny nejprve do Tersatta (nyní Trsat u Rijeky) a posléze do italského Loreta. Kopie pak vznikaly v řadě katolických zemí včetně Prahy. Danému „obydlí“ byl přikládán velký význam, jak psal jezuitský teolog Jakob Gretser: „Je to skutečně hrozivé místo, dům Boží a brána nebes, kde se naplnila Boží tajemství: tam byla Panna Marie, rodička Boží, počata, tam se narodila z Jáchyma a Anny, a poté vychována, tam byla pozdravena archandělem Gabrielem, tam počala ze své přečisté krve Spasitele věků, který se zde vtělil, tam ho kojila a vychovala.“ Panna Marie Loretánská v něm uctívaná byla proto chápána jako „nejbližší možné spojení mezi Bohem a lidmi“. I proto si Habsburkové 17. století, kteří se nechávali pohřbívat v kapucínské kryptě, dávali svá nabalzamovaná srdce ukládat jinam, právě do loretánské kaple ve Vídni.

Současně Habsburkové šířili legendu, která spojovala tři roky, během nichž původní Svatá chýše měla najít útočiště v tehdy habsburské Dalmácii, s příslibem dlouhodobosti či trvalosti jejich vlády. Panna Marie měla totiž Habsburkům slíbit za každý rok v Tersattu jedno století jejich pokračující vlády. A zmíněné „kopie“ byly budovány zvláště v zemích, kde bylo vítězství katolicismu nejisté či nedávného data. Mělo tedy jít o viditelné „znaky znovudobytí“, o znamení obnovené přítomnosti (katolického) posvátna v dané zemi.

Pro sebe a pro národ

Manifestovat vítězství katolické víry měl také import relikvií starokřesťanských mučedníků z římských katakomb. Významně se v něm angažovali pražští jezuité, kterým se nejednalo jen o obnovení či nastolení katolické víry, ale opět o „zvýšení vlastní prestiže“.

V hierarchii katolického světa si kacířské Čechy dlouho nestály příliš vysoko, právě naopak. Když na začátku 18. století francouzský teolog a duchovní Adrien Baillet sepisoval Topographie des Saints, k Praze pohrdavě poznamenal: „Město, které v historii světců a církve je téměř bez významu.“ Dokázat v katolické Evropě „svatost“ bývalé země husitů, přestože konvertovala ke katolictví, byl dlouhodobý a obtížný proces.

Jeho součástí byly i snahy o zanesení jména (knížete) svatého Václava do celocírkevního kalendáře. Velké úsilí v této věci podnikl zvláště pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka. V knížce na podporu svatého Václava, kterou věnoval papeži Klementovi IX., zdůrazňoval přetrvávající nespravedlivý rozdíl mezi českým panovníkem a panovníky jiných zemí, jejichž svatá knížata a králové měli ve všeobecné církvi z hlediska uznání lepší postavení: „V kněžském breviáři mají Uhry svého Štěpána, Polsko svého Kazimíra, Francie svého Ludvíka. A přitom náš Václav za nimi v žádném druhu ctnosti nezaostává, dokonce je všechny převyšuje svou starobylostí.“

Arcibiskupovi šlo stejně tak o prestiž českého království jako o svoji vlastní. A když nakonec uspěl, vyvolalo to prý žárlivost nejvyššího purkrabího Bernarda Ignáce z Martinic, kterého dráždila „aureola slávy“, již arcibiskupovi povýšení patrona království přineslo. A Sobek zase schválně nevynechal jedinou příležitost, aby se před ním pochlubil svou výsadní blízkostí ke zmíněnému světci.

Legitimizační fantazmagorie

Podobné spory připomínající hádky dvou malých chlapců na pískovišti jsou pro dnešního čtenáře zcela srozumitelné. Zato krkolomně zkonstruované legitimizační legendy nám dnes mohou připadat jako fantazmagorie, podobně jako divadelní představení pořádaná při převozu ostatků z Itálie do Čech. Při nich byla mimo jiné znázorňována radost Říma z toho, že ve svých katakombách uchovává ostatky tolika statečných mučedníků, a jejich duše se zase radovaly z objevení svých tělesných ostatků v nové době. Následně bylo inscenováno „štěstí zemí, lesů, luk a hor lemujících cestu svatého mučedníka“.

Autorka se ničemu z toho nevysmívá: projevy zbožné úcty bere vážně, ale současně ukazuje, že kult jakéhokoli světce dokázali Habsburkové pragmaticky využít k legitimizaci své vlády. A také to, že šlo o společnost, v níž náboženský model skutečnosti předznamenával i to, jak má každý jednotlivec vnímat místo své i místo českého království v celé monarchii. Ne že bychom se chtěli do tohoto společenského modelu vracet, ale minimálně nám tato kniha může pomoci lépe chápat například artefakty, které barokní zbožnost dodnes zanechala v české krajině. 

Kniha je fundovaným příspěvkem do debaty o politické korektnosti, i když autor neskrývá, k jakému názorovému „táboru“ náleží. Tedy že jde podle něj o „elementární slušnost“, nikoli o ohrožení svobodné společnosti. Není přitom vyloučené, že z hlediska dalších generací budou i jeho postoje jednou označeny za nedostatečně citlivé…

Studie, které tvoří jádro knihy, se vedle oblasti vysoké literatury či tvorby pro děti a mládež nevyhýbají ani populární literatuře, například akční fantastice či tvorbě Vlastimila Vondrušky.

Kurátorka sbírky fotografie v Moravské galerii v Brně Pavlína Vogelová v knize představuje mnoho odlišných podob práce a zahálky od 19. století po současnost, a to v rovině teoretického uchopení i uměleckého a dokumentárního zachycení formou fotografie.

Samostatná kapitola je pak věnována profesi fotografa, od prvotních nadšenců a experimentátorů až k současným profesionálům.

Autor je spolupracovníkem redakce