Ultranízké úrokové sazby patří v Česku minulosti a není všem dnům konec. Bodejť by ne, když spotřebitelské ceny v meziročním průměru překonají po silvestru hranici sedmi procent a najdete i temnější věštby. Hypotéka za čtyři procenta by v tomto porovnání nebyla nijak drahá, ceny nových bytů rostou dvakrát rychleji než spotřebitelská inflace a stavební pozemky ještě víc. Reálné mzdy nestíhají a to je problém.
Něco se zvrtlo
Když velkoobchodní ceny v Německu stoupají meziročně o 18,4 procenta, po očištění o ceny energií o 9,2 procenta, nemusíte čekat, až se toto v plném rozsahu „propíše“ do maloobchodních cen, aby bylo zřejmé, že se něco v měnové politice v Evropě i za oceánem v rámci boje proti pandemii hodně zvrhlo. Něco takového Němci nepamatují od listopadu léta Páně 1951.
To bylo asi tak naposled, kdy na tom byl průměrný Čech z ekonomického hlediska zhruba stejně jako obyvatel západního Německa. Však taky Wirtschaftswunder byl ještě batole. V té době až za další dva roky Spolkové republice v Londýně věřitelé odepíší polovinu jejího zahraničního dluhu a tři roky potrvá, než zavede konvertibilitu později tak obdivované Deutsche Mark. Kancléř Konrad Adenauer se ještě v úřadě ani pořádně neohřál a netušil, že bez jednoho měsíce vydrží vládnout ještě dvanáct let.
Z hlediska tlumení inflačních tlaků by bylo potřeba brzdit. A pořádně. Ale komu se do toho chce, když nemocnice už zase praskají ve švech a z moci úřední nařízené lockdowny může vyloučit jen ten, kdo bude ještě pět minut předtím ujišťovat, že situace je nadmíru výtečná.
Divočárna na trhu bydlení
V Česku se do indexu spotřebitelských cen, na rozdíl od většiny zemí, započítává i takzvané imputované nájemné, které zohledňuje to, co za divočárnu se na trhu bydlení odehrává. Jak z toho mají centrální bankéři vybruslit?
Právě skončená „hybridní mise“ Mezinárodního měnového fondu v Praze ohledala situaci, a jak se sluší a patří, vydala na závěr moudré doporučení. Centrální banku pochválila, že dobře činí, co činí, akorát již hodně dlouho přehřátému trhu nemovitostí by měla přitáhnout opratě, aby se lidé nedostali v případě náhlého šoku při splácení hypoték do potíží. Rady z rodu knížecích, ale ceny nemovitostí rostou o hodně rychleji než příjmy drtivé většiny dlužníků už hodně dlouho. Při rostoucích sazbách při dodržení stejných nároků na bonitu dlužníka z definice musí na hypotéku dosáhnout méně lidí, což je nepříjemné. Banky nechtějí zájemce o hypotéky odhánět, z byznysového hlediska by bylo naopak v jejich zájmu nabídnout prodloužení splatnosti zejména mladším žadatelům, čímž by na hypotéku dosáhli za cenu toho, že zaplatí na úrocích majlant.
O multigeneračních a mezigeneračních hypotékách jste ještě neslyšeli? Centrální bankéři vědí, že se tím jen přitápí pod přehřátým realitním kotlem, ale trh je jako voda – cestu si vždycky najde. Nabídku to nezvedne ani o futra od garsonky. Aby se stavělo víc, snáze a rychleji, to je úplně jiná věc.
