Již déle než dva roky zuří na Ukrajině válka, v níž se napadená země brání útoku bezskrupulozního ruského agresora. A právě tak dlouho Západ, podporující obranu napadené země, realizuje řadu kroky ve prospěch Ukrajiny a neprospěch Ruska. Od ekonomických a politických sankcí, které zamýšlely Rusko hospodářsky oslabit, přes snižování závislosti na ruských dodávkách energetických komodit, přímou vojenskou a finanční pomoc až po podporu uprchlíků. 

Jedním ze silných hospodářských opatření, které přímo zaštítila skupina nejvýznamnějších západních zemí G7, bylo od počátku konfliktu také zmrazení či „imobilizace“ zhruba 260 miliard eur ruských devizových rezerv. Ty má ruská centrální banka uloženy v měnách vyspělých zemí. Klíčová část z nich, zhruba 190 miliard eur, je denominována ve společné evropské měně euro a je deponována ve vypořádacím a depozitním systému Euroclear v Belgii.

Pravidlo 1: Neměj nikdy rezervy v zemi, s níž hodláš válčit

Rusko tedy má – na rozdíl od řady jiných velkých zemí světa – výrazně menší část svých rezerv v amerických dolarech. Je možné jen spekulovat, zda proto, že vždy počítalo s tím, že v případě jakéhokoli napětí, krize či konfliktu by rezervy v eurech byly pro ruskou administrativu jaksi „bezpečnější“ a nedotknutelnější než rezervy dolarové, protože evropské politické elity by byly méně agresivní a méně „jestřábí“ než ty americké. Anebo zda je to více z prestižních a statusových důvodů, či dokonce jen z praktických příčin – koneckonců hlavním odběratelem ruských energií byla Evropa hradící své účty právě v euru. Nakonec to bylo však jedno, protože ke zmrazení ruských aktiv došlo bez ohledu na měnu. 

V každém případě si jistě ruská elita dobře uvědomovala základní pravdu při správě devizových rezerv – rezerva je fakticky umístěna a žije mimo vlastní území. Její existence znamená vždy přímou finanční vazbu na zemi, v jejíž měně je rezerva denominována, a tento jednoduchý ekonomický fakt se žádným způsobem nedá změnit či vymazat. Zlaté pravidlo správy devizových rezerv tak zní: neměj nikdy rezervy v zemi, s níž hodláš válčit.

A zde začíná být příběh zmrazených rezerv skutečně zajímavý. S tím, jak se konflikt protahuje a mění se v opotřebovávací válku, začíná se na Západě objevovat únava a snižuje se ochota bránící se Ukrajinu nadále podporovat stejně silně jako na začátku. Opotřebovávací válka opotřebovává i vůli a rozhodnost těch, kteří reálně na frontě nebojují. Přitom ovšem bránící se strana nepotřebuje nyní méně podpory; přinejlepším stejně, možná dokonce více.

Proto se objevují nové a stále kreativnější nápady, kde vzít finanční prostředky na pomoc Ukrajině, když voličstvo ve vyspělých zemích už není ochotno tak moc obětovat ze všech svých jiných priorit, které považuje též za důležité (od důchodů, přes školství až po životní prostředí).

Když si nemůžeme vzít všechno, tak aspoň úroky?

Jedním z těchto nápadů je také přeměnit zmrazení ruských aktiv na jejich plnohodnotné zabavení. Politická historka je triviální – škody, které Rusko na Ukrajině působí a náklady, které konflikt vyvolává, nechť jsou hrazeny právě ze zdrojů, které Rusko na Západě má. Proč si má Západ půjčovat nebo z vybraných daní něco platit, když tady je balík peněz prostě k dispozici?

S touto myšlenkou koketovala na konci loňského roku opět skupina G7, opatrně ovšem připouštěla, že to není právně úplně snadné. V menší míře se ale tento nápad promítl už do skutečně realizované politiky. To když před více než měsícem Evropská rada, tedy nejvyšší orgán EU, fakticky rozhodla, že nikoli zmrazená aktiva, ale výnosy z nich, budou tzv. separovány od jistiny a stanou se základem pro další finanční pomoc a obnovu a rekonstrukci Ukrajiny. Tento závěr překvapivě nevzbudil příliš mnoho rozruchu.

Ale měl by. Fakticky se jedná o velmi zásadní precedenční rozhodnutí o zabavení majetku, byť v tomto případě jen jeho části, která narostla úrokovým zhodnocením. Vloni to byly necelé 4,5 miliardy eur, letos to bude suma asi tři miliardy eur. To nejsou drobné, pro představu jsou to zhruba roční výdaje na obranu Česka.  

Proč bychom měli zpozornět? Inu, minimálně z následujících důvodů.

Čisté zabavení majetku by jistě bylo akceptovatelné a i právně přípustné, kdyby západní země s Ruskem skutečně vedly plnohodnotnou válku. K podobným vzájemným konfiskacím koneckonců docházelo třeba během druhé světové války. Západ ovšem ve válečném konfliktu není a nechce být, chce se mu dokonce z dobrých důvodů vyhnout. Pak je ale konfiskace cizího majetku skutečně právním problémem v právním statě, což ty západní na rozdíl od Ruska jsou.

Pokud se podíváme na celosvětovou držbu devizových rezerv (viz graf), je z ní patrná dlouhodobá dominance právě západních měn, nejsilněji samozřejmě amerického dolaru. Podíl světových rezerv v euru je okolo 20 procent. A podíl „anglosaských“ rezervních měn, tedy amerického, kanadského a australského dolaru a britské libry se pak i přes změny v čase drží nad dvěma třetinami všech rezerv všech zemí této planety. A to v nich žije jen necelých šest procent obyvatel Země. 

Mojmír Hampl: Proč by si měl Západ dobře rozmyslet, jestli Rusku zabaví zmrazený majetek

Pokud bychom přičetli právě euro a japonský jen, můžeme směle konstatovat, že měny zemí s necelými 12 procenty světové populace tvoří silně přes 90 procent devizových rezerv všech zemí světa obývaného osmi miliardami obyvatel. Jedním z hlavních důvodů je fakt, že v nich existuje právo, jeho vymahatelnost a předvídatelnost, s nimiž se politická rozhodnutí o zabavování majetku silně neslučují. Dokonce je zásadně podkopávají.

Riziko pro důvěru v euro i právní řád

Úvahy o zabavení se navíc disproporčně silně týkají právě eura, protože dominantní část rezerv Ruska je právě v nich, jak jsme ukázali. Riziko podkopání statusu bezpečně rezervní měny se tak primárně týká jednotné evropské měny. A to může dále zesílit dále rezervní roli anglosaských měn. Těžko říct, jestli právě o to evropští lídři stojí. 

Pro evropské integrační realisty, kteří na rozdíl od romantiků tuší, kde jsou meze toho, kam až EU v integraci může zajít, má úvaha Evropské rady v sobě skryta ještě další rizika. Především to podporuje ty nejhorší integrační instinkty u těch sil, které chtějí svých cílů dosáhnout bez ohledu na zvolené prostředky. To, co by jistě narazilo právně na úrovni jednotlivých zemí, se „snáze snese“, pokud jde o rozhodnutí panevropské, přijaté lídry zemí společně, bez ohledu na národní právní řády. A ještě se silnou myšlenkou pomoci Ukrajině.

Zároveň takový postup bohužel zesiluje politické přesvědčení, že peníze lze najít i bez toho, aby se musel o něčem přesvědčovat již unavený elektorát v jednotlivých zemích. Bez toho, abychom museli řešit palčivé otázky výdajových a rozpočtových priorit. Abychom se museli ptát, zda budeme vyrábět více másla, nebo víc zbraní, jak říkají ekonomové. Přitom právě o této prioritizaci pravá podpora Ukrajiny je a na ní stojí. Pokud jednou vytvoříme zdání, že finančně o nic nejde, neboť kdesi leží peníze, které lze snadno použít a nikoho to nebude bolet, je to nekonečně svůdná a zároveň zrůdná cesta, kterou lze zopakovat kdykoli v budoucnu. Říká se tomu otevírání Pandořiny skříňky.

Tato dilemata jsou samozřejmě obzvláště bolestná pro nás, kteří jsme přesvědčeni o nepochybné spravedlnosti boje Ukrajinců za svou zemi a svůj národ a hluboce opovrhujeme těmi, kdo na tuto zemi útočí. Ale i při tomto mentálním nastavení by se člověk měl držet základní zásady platné v hospodářské politice, podobně jako v medicíně Pokud chceme pomáhat, tak v první řadě bychom neměli škodit, primum non nocere. Škody na důvěře v základy práva právě u nás doma, ve vyspělých zemích, mohou být tady větší než konkrétní výnos z konkrétně zabaveného majetku. Principy pomoci a ochrany vlastního řádu stojí v protikladu.

Koneckonců, když jsme u forem pomoci Ukrajině, je zdrcující, jak umíme být v Evropě pokrytečtí a ve svém uvažování paradoxní. Prakticky ve všech zemích EU se bere za dané, že ta nejúčinnější tržní pomoc, třeba nákup levnějšího ukrajinského obilí či dalších zemědělských produktů, je zapovězená a neakceptovatelná. Vždyť by přece ohrozila evropské farmáře. Přitom by možná bylo snazší najít politickou podporu pro dočasně větší dotace lokálním farmářům než pro vojenskou a finanční pomoc Ukrajině. Přesto to nedokážeme.

Únikem z těžké politické reality jsou pak právě úvahy o zabavování aktiv, které jsou krátkodobě jistě populární, ale dlouhodobě mohou nadělat více škody než užitku.

Autor je předseda Národní rozpočtové rady a někdejší viceguvernér České národní banky