Mnozí lidé se o letošních vánočních svátcích uskromní, protože na ně doléhá nedobrá ekonomická situace. Například podle každoročního průzkumu agentury Ipsos pro společnost Zonky k úsporám sáhnou až dvě třetiny Čechů, přičemž celá pětina chce na nejnižší minimum srazit letošní výdaje na cukroví, výzdobu, ale také dárky pod stromeček. A asi pět procent si chce dokonce peníze na Vánoce půjčit.

Lidé na tom ale bývali ještě hůř, jak dokládá kniha Sto let českých Vánoc od historiků Petra a Pavlíny Kourových, kteří podrobně zmapovali období od vzniku samostatného Československa až do poměrně nedávných let. „Například dobové zprávy nacistické zpravodajské služby o Vánocích 1943 a 1944 hovoří o tom, že v některých rodinách žádné dárky nemají, protože se nedá nic sehnat,“ řekl před časem Petr Koura.

Partyzáni ze Slovenského národního povstání si zase pověsili na stromeček granáty a náboje, protože tradiční koule a další výzdobu neměli. Syn prvního ministra financí Aloise Rašína byl za okupace zatčen za svou odbojovou činnost. Do cely v Berlíně mu o Vánocích přinesli dozorci jedlovou větvičku. Ladislav Rašín ji se svým spoluvězněm snědl – takový měli hlad.

Za velké hospodářské krize počátkem třicátých let zase vycházely v dobových novinách srdceryvné příběhy například o ženách samoživitelkách, které přišly o práci, chodí kolem plných výloh a nevědí, jak si o Vánocích poradí. „Potácím se se svým dítětem kolem ozářených krámů a myšlenky moje bloudí v lepší minulosti. Jsou Vánoce, které mají být radostí malých i velkých. Ale kolik je nás těch, kteří se nemůžeme a nebudeme o Vánocích radovat,“ popsala svou nelehkou situaci například propuštěná úřednice, která se sama starala o jedenáctiletou dceru.

Ze svědectví lidí, kteří v padesátých letech prošli komunistickými lágry, zase vyplývá, jaké museli vyvinout až neuvěřitelné úsilí, aby sehnali, co k připomenutí Vánoc potřebovali. „Protože pokud slavili tyto nejkrásnější svátky v roce, cítili se ještě jako lidé. Přes všechnu hrůzu, kterou prožili, vzpomínali na tyto Vánoce jako na nejniterněji prožité,“ konstatovala Pavlína Kourová.

Vánoce první republiky

První Vánoce v samostatné Československé republice v roce 1918 byly stále ještě poznamenány teprve nedávno skončenou první světovou válkou. Současně byly plné euforie z právě nabyté svobody. „Dětem přinesly Vánoce velkou očistu. Nikdo jim nekupuje vojáčků, šavliček, ručniček a jiných ohavných výtvorů německého průmyslu hračkářského, tato otrava mladých duší zmizela z našich obchodů navždy,“ psaly tehdejší Lidové noviny.

Euforie z míru a dosažené samostatnosti dovolovala lidem lépe snášet všeobecný poválečný nedostatek. Mladá republika se potýkala se zásobovací krizí v oblasti potravin, ale i uhlí. Ceny letěly nahoru, koncem roku navíc propukla epidemie španělské chřipky, která si vyžádala obrovský počet obětí. Postupem času se ale situace zlepšovala, a ve „zlaté éře“ první republiky se dokonce stejně jako dnes žehralo na to, že duchovní stránka Vánoc je vytlačována konzumem.

Mezi oblíbené dárky, které pod stromečkem nacházeli kluci i dívky, patřily sáňky. Největším hitem byly sáňky s volantem. Tradičními dárky pro děti byla i plechová zvířátka na klíček, panenky nebo houpací koně. V roce 1925 přišla firma Inventor Jaroslava Vancla s převratnou novinkou: v Polici nad Metují zahájila výrobu slavné kovové stavebnice Merkur.

V druhé polovině dvacátých let se poprvé objevilo také elektrické osvětlení stromku, ve vánočních reklamách se nabízely i vysavače, radiopřijímače, horská sluníčka nebo masážní přístroje na hubnutí. Mužům se naděloval také alkohol, doutníky, rukavice, ženám zase třeba látky na šaty. Oblíbeným dárkem byla rovněž kniha.

V době hospodářské krize, především v letech 1930 až 1933, byly ale Vánoce pro většinu obyvatel republiky mnohem skromnější, pro statisíce lidí bez práce přímo chudé. Vláda se snažila dopady krize alespoň tlumit, před vánočními svátky 1932 například schválila jednorázovou podpůrnou akci pro děti nezaměstnaných a omezeně pracujících živitelů rodin v celkové výši přesahující pět milionů korun.

Naštěstí pro mnohé rodiny bez stálého příjmu už v té době fungovala charitativní činnost. O vánočních svátcích byla nejvýznamnější akcí sbírka pod takzvanými Vánočními stromy republiky. První se vztyčil už v roce 1924, ale jeho historie je ještě o několik let starší a váže se ke skutečnému příběhu, který zažil spisovatel, básník, novinář a překladatel Rudolf Těsnohlídek, autor populární Lišky Bystroušky.

Profimedia.cz

Tři dny před Štědrým dnem 1919 se vydal se dvěma přáteli do bílovických lesů u Brna pro vánoční stromek. Najednou zaslechli sténání a ke svému úžasu našli pod jedním stromem pohozenou asi roční holčičku. I když byla promrzlá, podařilo se ji zachránit. Těsnohlídek z toho byl otřesen. Právě z jeho popudu se v roce 1924 přivezl z bílovického polesí do centra Brna strom a postavila se k němu pokladnička, kam mohli lidé dávat peníze pro děti, které na tom byly sociálně špatně – aby už žádné neskončilo jako ta holčička. Její matka se totiž na Štěpána přihlásila na policii. Vypověděla, že dceru odložila, protože neměla peníze. Otcem dítěte byl ruský válečný zajatec, který se po válce vrátil domů.

Tradice Vánočního stromu republiky se rozšířila do dalších měst. Za protektorátu ji zrušili nacisté a po roce 1948 komunisté, krátce byla obnovena v roce 1968.

Vánoce za protektorátu

Už první nesvobodné Vánoce se nesly ve vlasteneckém duchu a častým dárkem pod stromečkem byly už zmiňované knihy významných českých autorů, jakými byli například Božena Němcová, Alois Jirásek nebo Vladislav Vančura. Prodávaly se též gramodesky se skladbami Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. První roky okupace se ještě dařilo shánět i jiné dárky včetně hraček pro děti, ale už v roce 1940 předvánoční nákupní horečka znatelně polevila.

„Ačkoli stránky protektorátního tisku byly i nadále plné reklam na nákladné dárky typu drahých kožichů či horských sluníček, ve skutečnosti bylo stále těžší sehnat i základní potraviny, které podléhaly přídělovému systému,“ uvádí se v knize Sto let českých Vánoc. Nedostatkovým zbožím se v průběhu války stával i tradiční vánoční kapr – v roce 1940 se na něj v Praze stály šestihodinové fronty. V následujícím roce dosáhla nouze o kapry takového rozměru, že byla redakce jednoho jihočeského týdeníku vyplísněna německými cenzory za to, že před Vánocemi vyzývala k jejich konzumaci.

V posledních letech války se stávalo, že se v některých rodinách zcela přestaly dávat dárky – nebyly k sehnání nebo byly příliš drahé. „Zejména v nižších sociálních vrstvách se projevuje zahořklost z toho, že se za těch několik málo a ne příliš kvalitních hraček, které se ještě dnes dají koupit, musí zaplatit příliš vysoké ceny, takže prakticky jen ti lépe situovaní mohou svým dětem něco na Vánoce darovat,“ hlásila v předvečer Štědrého dne 1943 pražská ústředna zpravodajské služby říšského vedoucího SS, která rovněž monitorovala nálady a smýšlení obyvatelstva protektorátu.

Přestaly se rovněž pořádat tradiční vánoční trhy. Důvodem bylo povinné zatemňování měst kvůli hrozbě náletů. „V pražské Lucerně se v prosinci 1942 za účasti prezidenta Emila Háchy a ministra školství Emanuela Moravce uskutečnila velkolepá večeře pro přibližně tisíc tři sta chudých dětí. Každé pak dostalo knihu,“ připomněl historik Koura.

Ještě smutnější byly vánoční svátky pro politické vězně. Zprvu sice dostávali o něco lepší stravu než v průběhu roku, například vánoční pečivo nebo bramborový koláč, ale se zhoršující se zásobovací situací v dalších letech války se od této praxe ustupovalo. Mnozí vězni se později shodovali, že patrně nejhorší strava o Vánocích se podávala v pražské pankrácké věznici. „O jedenácté hodině hrnek takzvané polívky s hrnkem rozšťouchaných brambor politých nějakou omáčkou, poté hned o půl jedné štědrovečerní večeře nadaná tmavou tekutinou, za kávu vydávanou, a k tomu lžička marmelády, k níž jako štědrovečerní nadílka přibylo výjimečně trochu kaše. Načež chuť k dalšímu jídlu a poté hlad až do večera a od večera do příštího božíhodového rána,“ zaznamenal si básník a dramatik Jaroslav Kvapil, který byl zatčen ve svých 67 letech za účast v odboji.

Profimedia.cz

I v těchto podmínkách se ale vězni snažili dodržovat vánoční tradice, někde jim dokonce bylo umožněno se na Štědrý den potkat ve společné místnosti. A například v Buchenwaldu v roce 1939 si čeští vězni z dostupných mate­riálů vytvořili alšovský betlém a secvičili Rybovu Českou mši vánoční. Symbol Vánoc využívali také odbojáři. Na obálce vánočního čísla ilegálního časopisu V boj z prosince 1939 vyšel obrázek vánočního stromku, na němž místo ozdob viseli oběšení esesáci.

Vánoce pod rudou hvězdou

Po únoru 1948 se komunisté pokusili nahradit tradičního Ježíška sovětským dědou Mrázem, ale to se neujalo. „Doprovázely to přitom masové propagandistické akce, ve školách visely mapy, kudy děda Mráz putuje, psalo se o něm v novinách, časopisech, objevoval se na stavbách mládeže, na Pražském hradě. Dědou Mrázem se dokonce zabýval Ústřední výbor KSČ. Stávalo se totiž, že děti se na něho snažily mluvit rusky, jenže lidé za něho převlečení většinou rusky neuměli. Řešením bylo, že byl zajištěn jeden centrální sovětský děda Mráz, který mluvil jen rusky. A pak byli další, českoslovenští – takzvaného ladovského typu –, kteří mluvili česky a slovensky,“ uvedla historička Pavlína Kourová.

Zvláště těžce nesli vánoční svátky političtí vězni. Především ti, kteří ve věznici trávili svůj první Štědrý den. „Je mi bezútěšně smutno, tak zoufale teskno, že nemám ani pomyšlení na jídlo a vše, co jsem dostal, vracím zpět, aniž jsem se čeho dotkl,“ napsal později ve svých pamětech národohospodář a novinář Jiří Hejda, který byl zatčen 21. prosince 1949 v souvislosti s přípravou vykonstruo­vaného procesu s Miladou Horákovou. Hejda byl posléze odsouzen na doživotí.

Stejně jako za nacistické okupace i nyní se političtí vězni snažili si vánoční čas alespoň symbolicky a podle dostupných možností připomínat a slavit ho. Anna Václava Švecová strávila v komunistických kriminálech osmery svátky: „Sestavily jsme přenosný betlémek a chodily s ním po celách, kde byly staré a nemocné ženy. Jezulátko bylo z parafínu, který nám dodávala zubárna. Ježíšek se líbil a kdekdo ho chtěl. Ani nevím, kolik jsem jich nadělala. Vlásky měl z krému na boty, čili byl zrzavý. Zřejmě to nevadilo. Třeba byl ten pravý Ježíšek taky zrzavý.“

Komunistický režim postupně vánoční svátky zbavoval náboženských tradic a z posledních dnů roku se stávala konzumní událost. Jenže v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo možné sehnat některé zboží jen za předpokladu, že měl dotyčný člověk v obchodě známého nebo si pro požadovaný výrobek zašel do Tuzexu. Mezi oblíbené dárky patřilo sportovní vybavení včetně lyží, bruslí, sání nebo bobů. Vyloženě podpultovým zbožím byl bicykl značky Favorit s řídítky zvanými berany. Někteří rodiče stáli frontu na kolo celou noc, aby byli ráno první na řadě, až se otevře prodejna. Žádané byly rovněž dárky ze Západu včetně elektroniky.

Vánoce v devadesátkách

Po sametové revoluci do českých vánočních svátků nastoupil ještě větší konzum, čemuž nahrával široký výběr dříve nedostupného zboží. Současně se ale rovněž vrátila charita. V devadesátých letech například vznikla nová tradice televizních Adventních koncertů. Mezi novou tradici lze zařadit i betlémské světlo, které skauti přivážejí z Rakouska. Zpívají se koledy na náměstích, konají se živé betlémy. Rovněž razantně nastupují vánoční reklamy, dlouhá léta je oblíbená ta od Kofoly s tatínkem, dcerou a divočákem.

„Od roku 1993 každý Štědrý večer vysílá Česká televize premiérově novou pohádku. Novým fenoménem jsou zážitkové dárky, třeba skok padákem, jízda ve fekálním voze, bagrování nebo úklid trusu v zoo. Lidé už kolikrát nevědí, co nadělit, protože všichni všechno mají, a tak zvolí tuto formu,“ uvedla Pavlína Kourová, která se svým mužem napsala citovanou knihu Sto let českých Vánoc. „Přemýšleli jsme s manželem, co by asi naši předci řekli, kdyby otec rodiny našel pod vánočním stromkem poukaz na to, že si může dvě hodiny zabagrovat, a že to stálo několik tisíc korun.“