Esej slavného ekonoma před půlstoletím strhala představy levice o sociální odpovědnosti firem. Stejně dobře se čte dnes; jestli to stačí, je jiná věc.
Málokterý ekonom je Elvis, aby ho všichni kopírovali; Milton Friedman takový byl. Coby intelektuální špička neoklasické chicagské školy poslal k šípku agregátní poptávku, s níž prožil úspěšný románek jeho předchůdce baron Keynes. Pomohl vykřesat jiskru, jež zapálila plamen liberální (v ekonomickém slova smyslu) revoluce nejprve v Chile, později ve Spojených státech a v Británii a nakonec i leckde jinde, srdce Václava Klause staršího nevyjímajíc. Zadělal si tak na mnoho obdivu i na bohaté spektrum odpůrců.
Ekonomové ho znali již dříve, ale do povědomí lidí mimo obor se poprvé výrazně zapsal v září roku 1970, kdy deník The New York Times otiskl jeho provokativní esej s všeříkajícím názvem Společenskou odpovědností firem je zvyšovat zisk. Převážně levicově smýšlejícím osmašedesátnickým aktivistům, jimž byl text primárně určen, muselo při jeho čtení zaskočit podobně jako rodičům, kteří se o pár let dříve děsili toho, co Presleyho divoká rytmika a kroužící pánev nadělá s jejich ratolestmi.
Jako Heartbreak Hotel
Rozruch však dokáže nadělat kdekdo, kdežto kvalitu odhalí čas. Slyšíme-li Elvisovy první nahrávky dnes, i hluchý uzná, že fungují pořád skvěle, ač od té doby světem znějí spousty jiné skvělé muziky.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot