CDU je právem považována za jednu z nejúspěšnějších evropských stran poválečné éry. Od vzniku Spolkové republiky dokázala ve spojení s bavorskou CSU vyhrát čtrnáctery z dvacaterých voleb do Bundestagu. Po dlouhé dekády vládla a držela post spolkového kancléře. Angela Merkelová, Helmut Kohl a Konrad Adenauer suverénně vedou žebříček nejdéle sloužících šéfů vlád v poválečném Německu.

CDU je hlavním tvůrcem poválečného německého modelu – se vším skvělým i tím méně povedeným.

Receptem na dlouhodobý úspěch bylo široké rozkročení od středu doprava. CDU dokázala absorbovat různé ideové, názorové a zájmové proudy od středových křesťansko-sociálních po pravicově konzervativní. Volí ji němečtí katolíci, protestanti i stále početnější bezvěrci.

CDU se časem pořád více profesionalizovala a programově i komunikačně přizpůsobovala politickému trhu. A v tom je potíž. Nic se nesmí přehánět, dokonce ani přizpůsobování se. Pod vedením Merkelové se CDU stala takřka nerozeznatelnou od konkurenčních sociálních demokratů (SPD). Největší díl odpovědnosti za to nese exkancléřka, proslulá svými změnami postojů v naprosto zásadních otázkách. A spolu s ní samozřejmě celá strana, která jí to přes varování znovu a znovu tolerovala.

Příběh úspěchu

Friedrich Merz (ročník 1955) se v politice pohybuje od svých gymnaziálních let. Celkem vysoko se ocitl už v roce 1989, kdy byl zvolen do europarlamentu. Lákala jej však domácí scéna. V roce 1994 poprvé usedl v Bundestagu, v němž setrval až do roku 2009 a vrátil se do něj po loňských volbách.

Po odchodu Helmuta Kohla stanul Merz v čele poslanecké frakce CDU v Bundestagu, kde však dlouho nevydržel, jelikož jej záhy vystřídala sama Merkelová. A tím začala velká rivalita.

Merz je i není typickým kariérním politikem německého střihu. Nikdy se třeba nedobýval do zemské politiky, odkud vzešla valná část úspěšných politiků. Především si však systematicky budoval ryze profesní – a superúspěšnou – kariéru. Uspěl jako partner v mezinárodní advokátní kanceláři a po svém dočasném odchodu z politiky v byznysu. Působil jako předseda dozorčí rady německé pobočky proslulé americké finanční společnosti BlackRock.

Jeho příjmy byly v té době výrazně vyšší, než jaké by měl jako politik. To mu pomáhalo, ale i škodilo. A obojí to trvá. Pro mnohé má Merz image úspěšného a těžko úplatného politika, jiní mu jeho úspěchy závidějí.

Věčný oponent

Merz chtěl být předsedou CDU již dvakrát. Mezi kandidáty vyčníval pravicovou kritikou nedotknutelné kancléřky, jíž vyčítal zbrklý odklon od jaderné energie, imigrační politiku, multikulturalismus, přílišnou sázku na evropeizaci i ekonomicko-sociální příklon doleva. A to mu podrazilo nohy. Ze stranických voleb 2018 i 2020 odešel jako poražený.

Předsedou se Merz stal až po rekordně špatném volebním výsledku, kdy se CDU ocitla v opozici. To není nic hrozného, každé straně může opozice pomoci. CDU má však problém s definicí sebe sama a svého místa na scéně. Už dávno nenaplňuje krédo někdejšího šéfa sesterské CSU, že napravo od unijních stran je jen zeď. Naopak, léta společného vládnutí s SPD a přizpůsobování se pomohla vyrůst dvěma konkurenčním formacím. Ekonomicky napravo operují liberálové z FDP, společensko-politicky pak Alternativa pro Německo (AfD). Obě obírají CDU o voliče.

Asi právě proto teď CDU sáhla po někom, kdo je v tomto ohledu čitelnější. Cesta k úspěchu vede přes návrat voličů od FDP a AfD a také nabídku něčeho cool pro mladé, které CDU teď vůbec nezajímá. Na Merze a jeho zbrusu nový tým místopředsedů spoléhá jako na někoho, kdo zachrání, co se dá.

Nůž na krku

Německo však už letos čekají čtvery zemské volby. A co čert nechtěl, CDU ve třech z těchto zemí obhajuje křesla premiérů. Největší pozornost poutá nejlidnatější Severní Porýní-Vestfálsko. Nejen svým významem, ale i proto, že právě odtud Merz pochází. Zemští premiéři a ministři navíc tvoří Spolkovou radu, která hraje ve spolkové legislativě a v celém německém politickém systému dost zásadní roli.

Nový předseda CDU dobře ví, že už případné ztráty těchto vart pro něj mohou být osudné.