Když československý premiér Viliam Široký 30. května 1953 v rozhlase ohlásil měnovou reformu, pouhý den poté, co prezident Zápotocký tvrdil, že „měna je pevná“, byl to konec jedné etapy. Všichni, kdo měli větší obnosy peněz, ať již na vkladních knížkách, nebo pod matrací, byli fakticky zbaveni svých finančních rezerv, neboť jak jinak lze nazvat výměnu starých peněz za nové v poměru 30 : 1 u vkladů nad padesát tisíc korun, případně 50 : 1 u zůstatků na účtech soukromých podniků či na vkladních knížkách založených na poslední chvíli. Kdo měl peníze na vázaných vkladech z roku 1945, nedostal nic, stejně tak jako držitelé státních dluhopisů, dokonce i těch, které byly vydány po roce 1945. Bylo to brutální. Komunistický stát se oddlužil za cenu ožebračení všech, kdo něco měli.
Když se zbavíte tak velké části peněžní zásoby a snížíte nejen platy, ale i ceny, alespoň načas srovnáte nabídku s poptávkou a můžete zrušit přídělový systém. Dokonce i ve zcela postátněné ekonomice na chvíli vznikne cosi jako „spotřebitelský komfort pro privilegované“.
Plné obchody
Měnovou reformu podstoupily i jiné země, které měly po válce stejný problém s nerovnováhou. Ale když dva dělají totéž, není to ani náhodou totéž. V západních sektorech tehdy ještě okupovaného Německa udělali měnovou reformu také, už v červnu 1948. Hotovost a zůstatky na vkladech ve starých markách se měnily za novou Deutsche Mark, pozdější symbol hospodářského rozmachu Spolkové republiky, v poměru 100 za 6,50, dluhy v poměru 10 : 1.
Mzdy a ceny se neměnily a v kolektivní paměti „Wessis“ zůstává měnová reforma spojena nikoli s konfiskací, ale se zázračným naplněním obchodů, ve kterých den předtím nic nebylo. Bodejť by ne, když předtím se podle odhadů třetina transakcí odehrávala na černém trhu a lepším uchovatelem hodnot než staré bankovky byly krabičky amerických cigaret.
Hospodářský zázrak
Měnová reforma odstartovala v Západním Německu hospodářský zázrak, kdy převážně soukromé podniky rychle reagovaly na novou situaci, kterou přinesla měnová stabilita a liberalizace cen i mezd, vzestupem výroby. Už v 50. roce ekonomika rostla o více než deset procent a vysoké tempo si udržela až do poloviny šedesátých let. Miliony poválečných uprchlíků vstřebala konjunktura.
Někdy kolem roku 1962 zavládla v Západním Německu plná zaměstnanost, kdežto v Československu se zhroutila pětiletka a zaostávání bylo až trapně viditelné. Koneckonců, jak zdůrazňoval ekonomický reformátor pražského jara Ota Šik, západoněmecký dělník musel tehdy pracovat na kilo čokolády sedminu času co jeho československý protějšek.
V sovětské zóně, budoucí Německé demokratické republice, udělali měnovou reformu také, ale o jejím úspěchu nejlépe svědčí to, v jakých počtech východní Němci hlasovali nohama, dokud mohli, tedy zrychlujícím tempem až do postavení zdi v roce 1961. Sjednocení Německa znamenalo zánik NDR i její nemilované měny DDM, jak zněla zkratka východoněmecké marky. S nadšením ji vyměnili za obdivovanou Deutsche Mark.
Tato směna byla v poměru 1 : 1 a jako taková mimořádně spotřebitelsky příjemná. Úplně jiná věc je, co tento kurz, který odpovídal zhruba třem korunám československým za jednu západoněmeckou marku, udělal s konkurenceschopností jejich zaměstnavatelů. Propadla se suterénem. Byli bez práce a jejich zahořklost je na politické mapě Německa znát dodnes.
