Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Jak s odstupem nahlížíte na své působení v čele východoněmecké rozvědky? Konal jste správně?

Výzvědné služby Východu a Západu daly Evropě padesát let míru, nejdelší dobu, jakou ten světadíl kdy zažil. Dělaly to tak, že udržovaly své vůdce informované, aby nebyli překvapení.

A nepřišlo vám za těch 34 let ve funkci, během nichž jste mohl cestovat, že možná nemáte úplně pravdu?

Kdykoli jsme se setkali s nelichotivým vykreslením sebe sama, první otázka, kterou jsme si kladli, nebyla: Je to pravda? Bylo to: Co se oni snaží zakrýt tím, že nás z tohohle osočují? Jak jste jednou dobře zvládli tenhle způsob mentální obrany, málokterá kritika se vás dotkla.

A lidsky? Osobně jste zničil spousty lidských osudů...

Tak to není. Občas se vyskytly tragické případy žen, jejichž láskyplné city byly zneužity. Po nějakou dobu pořizovaly důležité dokumenty, aniž by věděly, pro koho to dělají, pro jakou organizaci pracují – a pak z nějakého důvodu byly zatčeny, souzeny a odsouzeny.

Považujete to za přijatelnou cenu?

Myslím si, že já a lidé, kterým jsem velel, jsme využívali všech tradičních metod získávání nových agentů, jakých využívají jiné rozvědky. Patří k nim i vyvíjení tlaku, peníze a sex – ale nemyslím si, že by tím moje práce byla nějak výjimečná.

A čím tedy výjimečná byla?

Stačí se podívat na mapu, abyste viděli výjimečnost Berlína. Jeho zeměpisná poloha uprostřed Evropy a hned vedle čára dělící dva nejmocnější bloky lidských dějin, která se táhla celým Německem.

Vydobyl jste si i na Západě respekt jako úspěšný náborový pracovník. Proč jste byl lepší než kolegové?

U nás ve škole jsme se učili univerzálnímu přístupu, jak něco o druhém člověku zjistit. Jaké má problémy, jaké starosti, jaké osobní sklony a záliby má – takové věci. Využití lidských slabostí je ve zpravodajské práci logická věc. To jsou věci, které se neustále objevují, a vy se samozřejmě snažíte podívat se na každou lidskou bytost ze všech úhlů, které jsou pro vás zajímavé. Chtěl jsem v agentech vypěstovat jiný typ motivace. Chtěl jsem, aby nacházeli sebejistotu v přesvědčení, že dělají něco dobrého, něco užitečného – kdybyste chtěl velké slovo, tak že dělají něco pro mír.

A co když se to nepovedlo?

Když vám vytipovaný agent řekne ne, nemůžete dělat nic. V takovém případě vám nezbyde než to přijmout – na rozdíl od toho, jak to podává ono populární klišé, že na dotyčného lze nějak významně tlačit, nebo se ho coby neochotného zdroje zbavíte.

Co jste od agentů očekával a jak jste poznal, co od koho můžete chtít?

Očekávání se odvíjela od toho, s čím agent dokázal přijít. Někdo je schopen vzít papíry, ofotografovat je a zase je vrátit na místo, aniž by ho to nějak vzrušovalo nebo si připouštěl nějaké skrupule. A někdo kvůli tomu zase musí překonat obrovské vnitřní překážky.

Jakou roli pro vás ve srovnání s psychologickým přístupem hrálo získávání informací technologicky, třeba pomocí odposlechů?

Většina výsledků, kterých jsme dosáhli zapojením odposlouchávacích zařízení, měla pro moji práci mizivou hodnotu. Dřív bych k tomu dodal „naneštěstí“, ale dnes už mi na tom tolik nesejde.