Maltská europoslankyně Roberta Metsolaová se stala novou předsedkyní Evropského parlamentu. 

Ač je Malta opravdu nejmenší, rozhodně není nezajímavá – nejen svou historií, geopolitickou polohou a turistickou atraktivitou, nýbrž i domácí politikou. 

O Metsolaové (mimochodem toto jméno není maltské, ale finské, neboť nová šéfka europarlamentu se provdala za finského europoslance) se mluví jako o zástupkyni „lidovců“. Přesnější by bylo říci, že Metsolaová zastupuje nejsilnější frakci EP, tedy Evropskou lidovou stranu, k níž přináleží i její mateřská Nacionalistická strana (NP). 

Čistý bipartismus

Právě stranický systém Malty patří k zajímavým úkazům. Až do posledních parlamentních voleb v roce 2017 představoval asi nejčistší evropský bipartismus. Ve Sněmovně reprezentantů byly celá desetiletí zastoupeny výhradně dvě politické strany, které se vcelku pravidelně střídají u moci. Vedle nacionalistů jde o levicovou Labouristickou stranu (LP). 

Teprve před čtyřmi lety se do čistého bipartismu nabourala třetí formace – liberálně orientovaná Demokratická strana. Její parlamentní zastoupení čítající dvě křesla ovšem vzniklo jen díky koalici s nacionalisty. Ani to však straně nové šéfky EP nepomohlo k vítězství. NP získala jen 26 oproti 37 mandátům labouristů.

Labouristé vládnou Maltě již devět let. Od roku 2020 je vede premiér Robert Abela, který patří k tradiční politické elitě. Jeho otec George zastával do roku 2014 úřad maltského prezidenta. Hlavní opoziční formací je NP.

Důležitými faktory pro udržení bipartismu jsou struktura základních politických konfliktů a volební systém. 

Evropská konfliktní linie

Malta představuje jednu z mála víceméně jednodimenzionálních společností. Labouristé jsou, a to je další kuriozita, jednou z mála sociálnědemokratických euroskeptických formací. Konzervativní nacionalisté naopak byli a zůstávají eurooptimisty. 

Střet o Evropu se nejvíce vyhrotil před přistoupením Malty do EU. Tam země vstoupila společně s Českem v roce 2004. I tady o vstupu rozhodovali občané v referendu. Na rozdíl od vcelku jasného vítězství zastánců vstupu v Česku to na Maltě skončilo velmi těsně. Při více než devadesátiprocentní účasti se pro vyslovilo jen 54 procent povýtce nacionalistických voličů. Ti labourističtí byli z drtivé většiny proti. 

Volby s pojistkou

Do maltského parlamentu se volí podle stejného systému jako v Irsku, tedy na základě takzvaného systému jediného přenosného hlasu (Single Transferable Vote, STV). V každém ze třinácti volebních obvodů je voleno pět poslanců. STV je variantou poměrného volebního systému bez kandidátní listiny. Každý kandidát tedy kandiduje na vlastní triko. Mnozí specialisté na volební systém STV zbožňují, protože v něm vidí mix řady výhod poměrného i většinového systému. 

Maltský volební systém také obsahuje pojistku pro vítěze. Ta byla zavedena poté, co ve volbách v roce 1981 co do počtu hlasů zvítězili nacionalisté, ale většinu křesel shodou okolností získali labouristé. Před volbami 1987 proto maltští poslanci odhlasovali změnu ústavy, která zaručuje straně, jež získá více než padesát procent hlasů, většinu parlamentních křesel.

Bipartismus v této malé ostrovní zemi vytváří zásadní předpoklad pro politickou stabilitu. Od roku 1958 dodnes, tedy za více než šedesát let, tak Malta zažila pouze osm premiérů. A to je na zemi, kde se anglosaské politické tradice mísí s horkokrevnými středomořskými a trochu i arabskými, opravdu unikátní výkon. 

Republika v Commonwealthu

Malta byla od roku 1800 strategicky důležitou britskou vojenskou základnou a posléze i kolonií. Sehrála významnou úlohu v obou světových válkách. Za té první se pro ni vžilo pojmenování „zdravotní sestra Středomoří“, neboť byla obřím lazaretem pro britské vojáky. Po roce 1940 ji střídavě bombardovali Němci a Italové. Pro svou nezdolnost byla pro změnu označena za „nepotopitelnou letadlovou loď“, pročež získala britský kříž sv. Jiří, který od té doby zdobí maltskou vlajku.

Nezávislost na Británii získali Malťané v roce 1964. O deset let později byla vyhlášena republika. To však Maltě nebrání, aby zůstala součástí britského Commonwealthu. Britské základny tu ale již nenajdeme, stejně jako bychom marně hledali dříve přítomné velitelství NATO.