Thulani Mageba nevidí svoji rodinu pravidelně čtyři až šest měsíců v roce. Stráví je v práci, to jest za volantem starého džípu, s dalekohledem na krku a puškou v ruce. Hlídá pořádek v rezervaci HluhluweiMfolozi Park na východě Jižní Afriky. Teoreticky vzato má v popisu práce starat se o tamní přírodu; ve skutečnosti střílí pytláky.

Mageba mluvil loni o své práci s reportérkou amerického časopisu The Atlantic (jenž jeho skutečné jméno nahradil na jeho přání jménem smyšleným). Když se na konci 90. let o místo ucházel, neměl ponětí, že ho čekají úkoly ryze vojenské. To je běžné, řekl Atlantiku šéf Africké asociace ochránců zvěře Chris Galliers: „Udržování pořádku se zbraní v ruce bylo vždycky součástí naší práce, ale namísto starosti o zvířata najednou fungujeme jako zvláštní jednotky.“

Magebův život tak probíhá v kolotoči každodenního nebezpečí, mizerných pracovních podmínek, platu těsně nad úrovní minimální mzdy – a strašlivé frustrace k tomu. Jako nejnaléhavější úkol má spolu s kolegy hlídat před pytláky nosorožce. Často se však musí orientovat až podle supů: Ti je dovedou k mrtvole, jíž chybí roh. Ten už je na cestě do Asie.

V Jižní Africe žijí dva druhy nosorožců – bílý (dvourohý) a černý (tuponosý). Jak už to bývá, názvosloví mate: Oba druhy jsou si barevně podobné. Co hůř, stejně nepřehledný je i problém s pytláctvím a bojem proti němu; černá a bílá ustupují šedohnědé. Proč tomu tak je, pomůže vysvětlit trocha kontextu.

Kilo zlata a dvě kila koksu

Co uděláte, když budete mít volných 60 tisíc dolarů? Jste-li ten typ, můžete si koupit něco přes jeden bitcoin a těšit se, že do toho letadla nastoupí ještě někdo po vás. Můžete si pořídit kilo zlata (ještě vám zbude pár drobných) a nechat si z něho vyrobit spoustu pěkně lesklých věcí. Nebo koupíte jeden a půl až dvě kila kokainu a budete smět na mejdan s Rolling Stones.

A pokud vám ani jedna možnost nepřišla dostatečně přitroublá, můžete si koupit kilo nosorožčího rohu, tedy téže hmoty, která vám roste zadarmo z konců všech 20 prstů. Keratin není na světě vůbec k ničemu dobrý – tedy pokud nejste čínský či vietnamský zbohatlík a nepoužíváte jej na vylepšení potence, zahánění chorob a podobně.

Právě východoasijská poptávka vyhnala cenu nosorožčích rohů tak vysoko, že stojí za to vyzbrojovat africké pytlácké gangy helikoptérami a drony. Šlo to ráz na ráz: Ještě v roce 2007 zaznamenaly jihoafrické úřady jen 13 nosorožčích obětí pytláctví. O rok později jich bylo 83 a v roce 2014 dosud rekordních 1215 (viz graf).

Daniel Deyl

Podle Juliana Rademeyera, jihoafrického reportéra se specializací na organizovaný zločin, má v raketovém nárůstu poptávky prsty trochu nečekaně Severní Korea. Její diplomaté dostávají plat tak nízký, že z něho nemohou vyžít; v první dekádě třetího tisíciletí to čítalo průměrně okolo tisíce dolarů měsíčně. Jsou tak nuceni hledat si přivýdělek. Po léta bylo zvykem, že organizovali obchod s drogami a prostitucí.

Rademeyer odněkud vyšťoural, že v roce 2006 tehdejší vládce KLDR Kim Čong-il trh s drogami z blíže neznámých důvodů zarazil. Jeho lidé po světě tak museli najít alternativní zdroj příjmů; a šikovní diplomaté v Africe přišli na nosorožčí roh. Představa, že severokorejský velvyslanec v Kampale určuje módní trendy čínským miliardářům, zní neuvěřitelně. Když však už jste jednou ochotni za účelem lepší erekce kupovat nehty dráž než zlato, asi je skoro vedlejší, kdo vás na takovou myšlenku přivedl.

Ochránci, ale jen zvířat

Rozmach pytláctví měl logickou reakci. Nejhůře postižené země v subsaharské Africe a v jihovýchodní Asii se rozhodly proti pytlákům postupovat po svém – tedy obvykle velmi tvrdě. Nápomocny jim v tom byly západní vlády v čele s USA a s nimi nejedna organizace, jíž ležel osud vzácných zvířat na neziskovém srdci. Mezi nimi hraje prim WWF, již na začátku 60. let založili upřímně smýšlející Britové ve Švýcarsku, kde sídlí dodnes.

Tato bohatá neziskovka – loňský rozpočet čítal 276 milionů dolarů – spolupracuje s vládami i lokálními úřady v postižených zemích v boji proti pytláctví. Prakticky vzato to mnohde znamená, že financuje válku, jež jako vždy dopadá na ty nejslabší.

Mageba popisuje, že nejhorší část jeho práce nastává, když má volno a odjede domů. Pytláci, proti nimž bojuje, jsou často lidé, které zná. „Voják v Iráku nebo Afghánistánu je nasazen na určité období a pak dostane čas, aby se z té intenzity zotavil,“ cituje The Atlantic Andrewa Campbella z Africké asociace ochránců zvěře, „ale tady se toho tlaku nezbavíte nikdy.“ Pro své sousedy je Mageba člověkem, který je připravuje o beztak nuzné živobytí.

Bossové mafiánských gangů kupčících s ilegálním keratinem nechodí řezat nosorožcům rohy sami; najímají si na to lidi, kteří žijí v kruté chudobě. Jediné, v čem se vyznají, je život v přírodě – ale jak vznikají parky a rezervace, paradoxně ubývá prostoru, v němž by tuto schopnost mohli ekonomicky zúročit. Když přijde nabídka ilegální, mnohdy nemají na výběr. Jsou to pak oni, kdo nese riziko.

A to riziko je pekelné, protože historie novodobých protipytláckých tažení je historií surovosti v celé parádě, jíž jsou ozbrojené konflikty třetího světa schopny. Jedním z důvodů je skutečnost, že z evropského pohodlí černobíle viděný ideál posiluje aktéry konfliktu podstatně méně čitelného. Výsledky jsou stejně hrozné jako výsledky touhy po keratinu – jen oběťmi jsou lidé.

Jeden takový model popsal německý týdeník Der Spiegel. V lednu otiskl obsáhlý text o tom, jak lokální afričtí zločinci dokážou těžit z protipytláckého tažení. Díky finanční podpoře vlády a WWF formují polovojenské jednotky, které dostávají za každého zneškodněného pytláka odměnu. Der Spiegel popisuje modus operandi, podle něhož takový gang člověka pod jakoukoli záminkou vyláká do oblasti přírodního parku, kde jej „zneškodní“ a předá úřadům. Úřady vykážou chyceného pytláka, gangsteři natáhnou dlaň a nevinný člověk sedí ve vězení – má-li to štěstí, že zneškodnění přežil.

Znamená to, že kraji takový gang vládne a dělá, co si zamane (v tomto konkrétním případě šlo o gang nazývaný Nyathi, jenž působí v oblasti Krugerova národního parku na východě Jižní Afriky). Stejné příběhy však přicházejí i z jiných oblastí. V Jižní Africe je takto nechvalně proslulá rezervace Somkhanda; v sousední Botswaně, jinak zemi převážně civilizované, smějí protipytlácké gangy střílet s úmyslem usmrtit; příběhy o brutalitě ve stejném gardu jsou známy z Tanzanie, Konga (Kinshasa) i Mosambiku.

Dynamiku tohoto problému ovlivňuje fakt, že neziskovka WWF, která tyto gangy platí, se nijak zvlášť nepřetrhne, aby řádění zamezila. Ví, že se uživí, když bude vnímána jako úspěšná v boji se surovostí namířenou proti zvířatům. Cokoli jiného vnímá jako přítěž.

Server Buzzfeed, jenž se jinak zabývá ponejvíce pitomostmi, přinesl před dvěma lety sérii reportáží z Nepálu. Gang podobný těm africkým řádí u Národního parku Čitvan. Pozornost vzbudil případ z roku 2007, kdy gang utloukl prokazatelně nevinného muže. Když jeho manželka podala podnět k vyšetřování, byli tři muži z gangu obviněni z vraždy. Po několika měsících však stát obvinění stáhl, že prý dotyčný zemřel náhodou. Kdo vedl lobbistickou smršť, která ke změně postoje vedla? Inu, WWF. „Vítáme rozhodnutí vlády,“ řekl tehdy šéf její nepálské pobočky, „je to vítězství našeho boje proti pytláctví.“

Od té doby se Nepál honosí „nulovou aktivitou pytláků“. V reakci na články Buzzfeedu, Atlantiku a dalších provedla WWF sebekritiku. Loni v listopadu vydala prohlášení, v němž říká, že porušování lidských práv neodráží její hodnoty; a vůbec, že se zasazuje o lepší svět tím, že dává příležitost ženám novinářkám.

Počet vyvražďovaných nosorožců mezitím mírně poklesl (ačkoli na číslech za rok 2020 se podepsala i pandemie). Je možné, že současný severokorejský vládce Kim Čong-un rozjel nějaký výnosnější kšeft. Nebo čínští miliardáři už mají erekce tolik, kolik potřebují. Nebo, jak píše Der Spiegel, už je nosorožců tak málo, že se prostě špatně hledají.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.