Vsadím, co chcete, ale Česko letos poroste rychleji než Německo. Asi o jedno procento. Souviset to bude s několika faktory.

V minulém komentáři jsme se zabývali tím, proč Češi tolik preferují stabilitu pracovního místa před příjmem, který rostl tempem západním, tedy pomaleji, avšak ceny tempem východním, tedy rychle. Výsledkem je, že pokles reálných mezd byl výrazný, ale dočkali jsme se za to nejnižší nezaměstnanosti všude vůkol.

Méně potěšitelným zjištěním je, že nezaměstnanost nerostla nijak výrazně ani v zemích, kde se o vyšší mzdy drali agresivněji. Česko momentálně zažívá epizodu rychle klesající míry inflace, ale mzdy rostou.

Nic tak nezavlaží naší českou spotřebitelskou poptávku a obecnou náladu jako právě tohle. Začneme dohánět, co jsme si po dlouhé době propadu dlužili.

Budoucnost bez Německa?

Může se Česko vůbec někdy úspěšně hospodářsky vyvíjet, aniž by bylo pupeční šnůrou provázáno s německým ekonomickým cyklem? Nejčastější odpovědí je, že nikoli, protože Česko je pevnou součástí dodavatelského řetězce, který začíná a končí v Německu.

Právě tam se přitom soustředí z hlediska přidané hodnoty nejcennější aktivity: výzkum, vývoj, marketing a budování značky, distribuční síť, poprodejní servis a služby.

Z toho lze snadno odvodit – a je to velmi často slyšet, že cesta k vyšší přidané hodnotě jde přes budování vlastních značek. Což se neobejde bez kontroly nad předvýrobními etapami, ale i nad vším, co po dokončení výroby následuje.

Machři jsme nebyli. Staneme se jimi nyní?

Historik vám řekne, že rozdíl v produktivitě mezi nejlepšími firmami v Německu a v Rakousku-Uhersku (později v Československu) byl vždycky velký. Ä to jsme se nesrovnávali s Amerikou, kde by byl rozdíl zcela propastný.

Což také vysvětluje, že životní úroveň byla hodně odlišná. Jasně, byl tu Baťa, ale najděte mi jiné předválečné firmy, které by na stejném kolbišti porazili produktivitou německou konkurenci. O Spojených státech nemluvě.

A co dnes? Která ze současných českých firem si namaže německou, americkou nebo čínskou konkurenci na chleba, protože je chytřejší, umí si chránit svoje práva, inovovat tak příšerně rychle, že ji nikdo nedohání?

Budeme úspěšní pouze tehdy, když porazíme konkurenci zrovna těmi zbraněmi, v nichž Německo kdysi excelovalo, a Čína exceluje dnes. Zkusme se nad tím na chvíli zamyslet, jak je to realistické.

Máme levnější finanční zdroje a větší finanční sílu? Ani náhodou.

Máme větší zásobu lidského kapitálu, víc patentů, víc výzkumníků, vývojářů, obchodníků? Ani náhodou.

Máme větší hlad a vůli k úspěchu? Jsme kreativnější? Hladovější? Tenhle komentář nás nemá deprimovat, ale soustředí se na povahu problému, protože jedině tak se dá zvednout šance, že uspějeme.

Máme i silné stránky

Česko patří k zemím, které jsou nesmírně vysoko v Indexu ekonomické komplexity. Ten nesestavujeme my, ale Harvardova univerzita. V tomto žebříčku zaujímáme šesté místo ze všech zemí celého světa, protože se u nás produkuje neuvěřitelné spektrum věci a také různých služeb.

Hrot24, Pavel Svatoš

Jinak řečeno v Česku existuje technologická kompetence zapojit se do velkého množství řetězců, což by nás při této míře diverzifikace logicky mělo ochraňovat před výkyvy v ekonomickém cyklu.

Kupodivu ani tato vysoká komplexita nás nezachránila před velmi neutěšitelným postavením země, která jako jediná v Evropě dosud nedokázala překonat úroveň HDP z roku 2019. Shrnuto a podtrženo: umíme skoro všechno, ale jako námezdní síla z toho neumíme profitovat, a žádnou extra stabilitu z toho nezískáváme.

Přichází deglobalizace

Svět spěje k „deglobalizaci“, což si lze vyložit jako fakt, že ty nejnižší výrobní náklady kdekoli na zemi už nebudou rozhodovat o tom, kde se bude vyrábět. Vracení výroby „domů“ („nearshoring“) znamená, že Česko bude atraktivní lokací i nadále.

Je to velmi podobné tomu, co se odehrává na druhé straně Atlantiku: Mexiko zcela evidentně není z hlediska výrobní hloubky a šířky lepší než Čína, to ani náhodou. Zvedne deglobalizace mexické mzdy? Asi ano. Zvedne americkou životní úroveň?

Deglobalizace má tu ošklivou vlastnost, že snižuje životní úroveň planety jako celku: vždycky to někdo odskáče. Jiný na ní ale může vydělat. Co si z toho má vzít země, která představuje z hlediska globálního HDP zhruba 0,3 procenta?

Musí participovat na tom, co jí živí, a snažit se rozvíjet to, co jí pozvedne. Úplně triviálně: potřebujeme se prokousat k ekonomice, která nebude potřebovat hmotu a fyzický obchod, aby rostla.

Aniž bychom si to opravdu uvědomovali, jsme vynikající lokací: velmi mnoho chytrých, neagresivních lidí na téhle planetě by s námi rádo sdílelo naší „pohodu a tabáček“. Odměnou za to nabízejí svoji výkonnost a příjmový potenciál.

We are nice, without knowing it!

Přesně o tom je náš budoucí byznysplán: omezovat buranství, nabídnout vlídnost a dobré podmínky pro podnikání ve všech nových oborech, které nepotřebují energii a hmotu, ale intelekt. Netýká se to jen Prahy. Pólem růstu jsou i Brno, Ostrava, Olomouc.

Vždy jsem snil o tom, že v těch nejvíc znevýhodněných zónách uděláme daňové prázdniny, které přitáhnou kreativní a průkopnické typy, vysokoškolské tituly. Kdokoli k nám přijde s byznysplánem a energií, měl by být vítán. Pojďme do toho.