Když se předsedkyně Okresního soudu v Domažlicích Martiny Dufkové zeptáte, proč zrovna „její“ soud ukládá suverénně nejvíc peněžitých trestů ze všech, dostanete odpověď, že „vlastně vůbec nemá ponětí“. Myslí to tak, že tresty ukládají jednotliví soudci a ona jim do toho nemá co mluvit: „Rozhodující jsou osobnosti soudců, kteří rozhodují o vině a trestu.“

Pokud se ovšem ptáte trochu víc do hloubky, začíná být jasno. Když dělal Jakub Drápal z pražské právnické fakulty před několika lety analýzu ukládání peněžitých trestů, byla její součástí anonymní anketa. Z ní vyplynulo, že řada soudců nemá peněžité tresty ráda, protože se při jejich ukládání nevyhnou otravné „úředničině“ a ta práce navíc jim za to nestojí.

Václav Drchal

Ať už se to týká stanovení výše trestu („nebudu zjišťovat, kdo kolik vydělává“), vymáhání nezaplacených částek, a když se to nezdaří, přeměny peněžitého trestu v trest vězení (to je „trest pro soudce, a ne trest pro obžalovaného“). Všechno tohle se přitom v Domažlicích děje tak nějak samozřejmě a velkou zásluhu na tom mají podle Dufkové nejen soudci, ale i administrativní aparát: „Říká se, že bolavým místem je vymáhání. U nás ale porozsudkovou agendu dostane na starosti vyšší soudní úřednice a vymáhání jako takové vymáhající úřednice. Pokud spolu tyto dvě osoby komunikují a současně spolupracují s Probační a mediační službou, lidé chodí a platí.“

Má pravdu. Z celkové částky peněžitých trestů uložených v roce 2019 zaplatili odsouzení do dnešního dne skoro dvě třetiny (v delším časovém horizontu se úspěšnost samozřejmě zvedá; u peněžitých trestů uložených v roce 2014 jde už o více než 89 procent) a pouze minimum z celkových uložených peněžitých trestů bylo zrušeno, což většinou znamená přeměnu na nepodmíněný trest vězení.

Jen houšť

Počet peněžitých trestů v posledních letech razantně roste. Zatímco v roce 2015 jich české soudy rozdaly 3629 (dostalo je 5,8 procenta odsouzených), v minulém roce jejich množství stouplo na 9954 (19,1 procenta odsouzených). Vypadá to impozantně, ovšem třeba v Nizozemsku dostane tento trest každý druhý odsouzený, a v Německu dokonce 85 procent.

V Česku navíc v ukládání peněžitých trestů existují obrovské regionální rozdíly. Nejstřídmějšími jsou v tomto ohledu Krajský soud v Ústí nad Labem, v jehož obvodu dostane peněžitý trest pouhých 2,76 procenta odsouzených, a Okresní soud v Jablonci nad Nisou (4,89 procenta). Naopak šampiony jsou domažličtí soudci, kteří loni uložili peněžitý trest 58,70 procenta odsouzených.

Václav Drchal

Vysvětlit tyto regionální rozdíly je těžké. Určitě hrají roli různá sociologická hlediska, třeba sociální postavení obyvatel či skladba kriminality, jenže zjevně nejsou úplně zásadní. Jinak by mezi soudní okresy s nejvyšším procentem peněžitých trestů musely patřit Tachov či Klatovy, které s Domažlicemi sousedí, ovšem první z nich je v tomto ohledu průměrný, a druhý dokonce vyloženě podprůměrný.

Vysvětlení proto musíme hledat spíš ve slovech Dufkové, že rozhodující jsou osobnosti jednotlivých soudců (mimochodem, v Domažlicích jde podle ní o soudce „čtyřicátníky“, tedy zkušené právníky, kteří ale nemají osobní zkušenost s komunistickou justicí) a jejich vnímání přiměřenosti trestů. Podobně to vidí i Nejvyšší státní zastupitelství, podle jehož mluvčího Petra Malého jsou Domažlice příkladné, protože u nich výborně funguje spolupráce soudu a státního zastupitelství.

K čemu je to dobré

Peněžitý trest možná leckomu připadá jako zbytečná libůstka sloužící k tomu, aby se darebáci vyhnuli vězení. Tak to ale není. Zaprvé se ukládá za méně závažné trestné činy, takže vrazi, lupiči nebo násilníci si o něm mohou nechat jen zdát. Zadruhé často dává velmi dobrý smysl. Stačí se podívat, kdo peněžité tresty obvykle dostává a jak by se mu vedlo bez nich. 

V absolutních číslech šlo v posledních pěti letech především o dva paragrafy – ohrožení pod vlivem návykové látky (13 375 osob s uloženým peněžitým trestem) a maření výkonu úředního rozhodnutí (4371 lidí). První paragraf je čistě řidičský, protože většinou nejde o nic jiného než o opilce za volantem. Také druhý s auty úzce souvisí, protože „mařena“ se velmi často dává za řízení bez řidičského průkazu. Kriminální kariéra neukázněných řidičů vypadá přitom bez alternativních trestů zhruba takto: podmínka, podmínka, podmínka, kriminál. Ne že by za opakované ohrožování okolí autem nebylo vězení namístě, jenže mu předcházely dlouhé roky, kdy tito lidé porušovali zákon a z opakovaných podmíněných trestů si nic nedělali.

Václav Drchal

Peněžitý trest je pro tento typ pachatelů často daleko citelnější. Musí ušetřit a zaplatit tisíce korun, a když se k tomu nemají (z domažlických statistik víme, že nakonec do peněženky sáhnou), přijde exekutor a nakonec vězení. Šlo by to samozřejmě ještě vylepšit, kdyby soudy daleko častěji než dnes kombinovaly peněžitý trest se zabavením věci – v tomto případě auta.

Pak jsou tu samozřejmě trestné činy, které jsou sice vzácnější, ale pachatel má velmi vysokou pravděpodobnost, že kvůli nim odejde od soudu s podmíněným trestem. Jde třeba o nedbalostní ublížení na zdraví (dvacetiprocentní šance na peněžitý trest) či neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací (čtvrtinová šance). I to má svoji logiku. Je vůbec otázka, jestli má v 21. století někdo, kdo neúmyslně zavinil vážnou dopravní nehodu, sedět ve vězení, a finanční postih za počítačovou kriminalitu je také docela namístě: nedávno například musel zaměstnanec jisté brněnské firmy zaplatit 60 tisíc korun za to, že si tajně zkopíroval seznam zákazníků svého zaměstnavatele.

Vězení je navíc velmi drahé – „obsluha“ zhruba 20 tisíc zavřených lidí nás ročně stojí asi 10 miliard – a ti, kdo jím projdou, často ztratí sociální a rodinné vazby, což přispívá k recidivě. Česko je navíc evropským přeborníkem ve věznění, za mřížemi u nás sedí zhruba čtyřikrát více lidí než v Nizozemsku či ve Finsku a překonávají nás de facto jen státy, které byly součástí někdejšího Sovětského svazu. „Lidé by si měli uvědomit, že někoho zavřít není jediným možným trestem, a pokud lze výchovy i potrestání dosáhnout nějakým jiným způsobem, myslím, že je to dobře. Vězení je až tou nejkrajnější možností a řešením,“ říká Dufková.

Jak se ukládá peněžitý trest

Peněžitý trest má dvě složky – denní sazbu a počet dní, za které je (jakoby) třeba platit. Soud nejdříve dle závažnosti trestného činu rozhodne o počtu denních sazeb, kterých může být 20 až 730, poté – s ohledem na příjmy odsouzeného – určí výši denní sazby, která se může pohybovat od 100 korun do 50 tisíc. Jinak řečeno, chudý drobný hříšník může celkem zaplatit jen dva tisíce korun (20 x 100), kdežto bohatý„velký darebák“ až 36,5 milionu (730 x 50 tisíc). Když odsouzený nezaplatí, je mu peněžitý trest „přeměněn“, a to nejčastěji na vězení.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.