S úlevou kvitujeme, že ceny plynu klesly pod úroveň, na níž byly na počátku loňského února, tedy ještě před ruským ozbrojeným vpádem na Ukrajinu. Díky bohu za to, ale jsou zhruba na trojnásobku cen, za něž se plyn obchodoval na jaře 2019. Co je horší: rozdíly mezi cenami na americkém a evropském trhu jsou dnes v přepočtu na megawatthodinu nikoli v jednotkách, ale desítkách dolarů.

Takže kdokoli při své výrobě potřebuje hodně energie nebo zemní plyn jako výchozí surovinu, lítá v tom až po uši. Ani zdaleka nemusí být sám o sobě globálním hráčem, který se utkává s přímým konkurentem z USA nebo jakékoli jiné země, jež má obdobnou cenovou výhodu. Stačí, když je součástí průmyslového řetězce s centrem v Německu, které globálním hráčem je a bude si muset dodavatelskou skládačku nově sestavit. Včetně toho, kde a co vyrábět a kde zainvestovat.

Německá sprcha

Co zapůsobilo minulý týden jako studená sprcha, jsou opravdu mizerné výsledky německého průmyslu loni v prosinci. Ten se oproti listopadu 2022 propadl o nečekaných 3,1 procenta, zatímco v Česku vykázal statistický úřad sice nepatrný, ale 0,2procentní růst. Loňský rok byl v Německu o 0,6 procenta slabší než rok 2021 a o celých pět procentních bodů pod úrovní předcovidového roku 2019. Český průmysl, propojený s tím německým myriádou vazeb všeho druhu, vykázal oproti roku 2021 loni vzestup o nijak zázračných, ale kladných 1,7 procenta a dostal se na předcovidovou úroveň.

Nákladové relace, znevýhodňující Evropu, jsou špatně samy o sobě, ale zahraniční obchod bude narážet i na dodatečné obchodní bariéry. Nejen v zemích, které nepředstírají, že jsou s námi, ale třeba i ve Spojených státech, klíčovém spojenci. Je to největší ekonomika na světě a největší odbytiště pro Německo, ale – když se díváme na to, kde z hlediska konečného užití končí v Česku vytvořená přidaná hodnota – rovněž druhé největší odbytiště pro nás.

Buy American

Kdo se těšil, že se bude moci nějak podílet na více než bilionu federálních dolarů určených na zlepšení infrastruktury ve Spojených státech, může na exportní zakázky zapomenout. Joe Biden si ve Zprávě o stavu Unie dal minulý týden záležet na tom, že „Buy American“, tedy požadavky na lokální původ materiálů, budou uplatňovány důsledněji a na širší seznam materiálů a komponentů než dosud. Tedy nejen na hutnický materiál, ale i na výrobky z barevných kovů, plastu a polymerů, kompozitu či skla (včetně optického).

U výrobků zpracovatelského průmyslu je požadavek na domácí, americký obsah stanoven na vysokých 55 procent, jinak na federální vládou financované projekty nedosáhnete. V řadě oborů je v praxi nedosažitelný a budou muset být uplatňovány výjimky, ale ty jsou spojené s papírováním. Preference domácích dodavatelů je i cenová – mohou být až o 25 procent dražší.

Takže kdo se bude chtít o zakázky placené z veřejných peněz ucházet, musí si buď něco v Americe založit, nebo tam nějakou firmu koupit, pokud ji ještě nemá.

Dá se proti tomu něco dělat? Ne, ale dá se tomu přizpůsobit. Proč myslíte, že Tomáš a později Jan Antonín Baťa stavěli skoro před sto lety továrny od Brazílie po Kanadu, od anglického Essexu po Batanagar u Kalkaty? Být blízko zákazníkovi? No tak určitě. Ale snaha vyhnout se protekcionistickým opatřením byla až tím úplně nejhlavnějším důvodem.