Čínská chřipka se v Evropě ještě ani nestačila pořádně rozkoukat a v Česku se už vyrojili první spekulanti pevně rozhodnutí vytřískat z viru, co se dá. Začalo to kočičí ženou, která si peníze na kastraci zvířátek plánovala vydělat prodejem respirátorů přes internet. Za jeden kus o původní ceně osmdesát korun požadovala pět tisíc. To byl ale jen začátek podloudného byznysu, který aktuálně vrcholí nákupem předražených respirátorů ministerstvem zdravotnictví za 1,2 miliardy korun u schránkové firmy bez historie a jakýchkoli zkušeností s podobným sortimentem.
I další země se v krizi a nedostatku potýkají s poněkud nevýhodnými nabídkami. Třeba v Německu vyvolalo rozruch desetikusové balení obyčejných bavlněných roušek za 120 eur. To znamená zhruba 328 korun za kus látky s gumičkou, která poskytuje jen tu nejzákladnější ochranu.
Ti, kdo by rádi viděli Česko jako sedmnáctou spolkovou zemi, nemusejí ovšem propadat panice. Celý případ se totiž odehrál trochu jinak, než jsme z místních poměrů zvyklí a než by běžného Čecha „na první dobrou“ napadlo.
Pan vlastník a mluvící šimpanz
Předražené roušky neprodává v Německu anonymní firma bez historie. Týdeník Spiegel sice obchodníka nazval nejméně cool firmou, její majitel je však německé veřejnosti velmi dobře znám. Wolfgang Grupp se bezmála čtvrt století pravidelně objevuje v televizních reklamních spotech v hlavním vysílacím čase. Excentrický milionář s křečovitým, avšak neuvadajícím úsměvem propaguje svou značku sportovního oblečení Trigema. Léta vystupoval vedle mluvícího šimpanze v kravatě coby moderátora televizních zpráv, který Gruppa oslovoval jako pana vlastníka. Mírou otravnosti, ale i zásahu a zapamatovatelnosti, lze reklamy srovnat snad jen s tuzemským „alzákem“.
Ještě déle než v reklamní branži stojí Grupp v čele podniku pyšnícího se rokem založení 1919. V třetí generaci ho elegán s nepostradatelným kapesníčkem v náprsní kapse saka vede od roku 1969, tedy těžko uvěřitelných 51 let. S odhadovaným majetkem ve výši pouhých 10,5 milionu eur sice nepatří mezi pomyslnou první ligu, firemní i osobní historií však mezi kapitány německého průmyslu zapadá dokonale.
Trigemu (Trikotwarenfabriken Gebr. Mayer) založili bratři Josef a Eugen Mayerové v městečku Burladingen na jihozápadě země. Jako většina německých podniků neprošla ani Trigema tragickou první polovinou dvacátého století bez poskvrny. Firma se ušpinila spoluprací s NSDAP, profitováním z práce totálně nasazených či převzetím sousední židovské továrny.
Sám Grupp ovšem koncem 60. let přebíral po předcích vysoce zadluženou společnost. Při pohledu na současný sortiment značky, skládající se převážně z konzervativních a poněkud fádních polotrik, překvapí, že začínající šéf jako jeden z prvních rozpoznal komerční potenciál hippies. Trigema se pod jeho vedením zaměřila na produkci batikovaných trik a tenisek a brzy se dostala z dluhů.
Lov, hrob, bazén a vyhozený Uli Hoeness
Od té doby stačil Grupp vedle opičích spotů zaujmout veřejnost i řadou dalších bizarních historek i způsobem života. Do kanceláře sice denně dochází pěšky, má to totiž jen přes ulici, jinak ovšem na veškerá obchodní jednání létá vrtulníkem. Je vášnivý lovec a o svém koníčku rád veřejně mluví, což je v německé společnosti vnímáno jen o trošku lépe než přiznání k sexu s nezletilými. Jak vždy rád vyprávěl, na lovu tetřevů poznal před lety i rakouskou baronesu Elisabethu von Holleuffer, kterou si později vzal.
Někdejšího šéfa Bayernu Mnichov Uliho Hoenesse vyhodil uprostřed noci z domu poté, co Hoeness odmítl podepsat s Trigemou sponzorskou smlouvu. Dal tehdy přednost výrobci počítačů Commodore (kde je legendě 80. let dnes konec?). Ačkoliv Grupp kritizuje migrační politiku kancléřky Angely Merkelové, ve své firmě zaměstnává uprchlíky a zasazuje se o jejich integraci do německé společnosti a pracovního trhu.
V zahradě vily si nechal postavit bazén, který z nějakého důvodu měří přesně 45 metrů. I v zimě každé ráno plave osmkrát tam a zpět. Po tréninku tráví přísně katolicky vychovaný Grupp několik minut ve vlastní domácí kapli.
Zhruba stejnou délku jako bazén, a k tomu 15 metrů na šířku, má i hrob v domovském Burladingenu, který si už před lety pořídil. „Považuji se za úplně normálního. Věci, o kterých mluvíte, nejsou excentrické, ale prostě jenom praktické. Pro všechno existuje důvod a hluboký smysl,“ řekl před časem v rozhovoru s deníkem Die Welt Grupp, jinak také držitel ceny Cicero udělované talentovaným řečníkům.
Spekulant nebo vizionář?
Jako by toho už nebylo dost, přidal nyní Grupp předražené roušky. Ty prodává nejen nemocnicím a domovům důchodců, tedy veřejnému sektoru, ale prý také vládcům německého autoprůmyslu, jako jsou Bosch a Daimler. A ti by na rozdíl od státu předražený produkt nejspíš nekupovali, pokud by jim nepřinesl nějakou výhodu.
Ta nemusí být jenom finanční, ale i reputační. Jak totiž vysvětlil Grupp, ve 12 eurech za kus jsou započítány hlavně německý plat a německé daně. Po uzavření obchodů se propadla poptávka po tričkách s logem Trigema prakticky na nulu a jen díky dočasnému přenastavení na výrobu roušek firma nepropustila nikoho z 1200 zaměstnanců. Srovnejme to s letadly plnými draze zaplaceného a často nefunkčního ochranného materiálu z Číny v situaci, kdy stát odmítal produkci českých výrobců. Z tohoto pohledu už nevypadá Gruppova iniciativa nejhůře.
Grupp za předražené roušky schytal tvrdou kritiku, ale překvapivě často se dočkal i podpory. Jeho obrana zní totiž uvěřitelně – zvlášť proto, že se vždy důsledně stavěl proti přesunu výroby do Asie za levnější pracovní silou. Dlouhodobě se zasazoval za zachování produkce v Německu a ostře napadal podniky, které za země odešly.
Komplikované dodavatelské řetězce roztrhala pandemie na cucky a ekonomové napříč planetou se shodují, že návrat výroby blíže k odběratelům bude jedním z nevyhnutelných dopadů krize. Ze spekulanta Gruppa se tak najednou stává vizionář.