Jak reportuje odborný časopis Cell, mezinárodní tým ze Salkova institutu v Kalifornii aplikoval 25 injekcí lidských kmenových buněk do 132 vajíček opice makaka jávského. Lidské buňky se následně začaly dělením rozvíjet a vznikl stabilní kříženec člověka a opice. Smyslem je dostat se k produkci „lidských orgánů“, pokud jsem pochopil. Jako obvykle, všechno už tu v nějaké podobě bylo, byť cíl byl odlišný.
Koneckonců o tvorovi mezi opicí a člověkem zkoušel zkomponovat operu „Orango“ Dmitrij Šostakovič už v roce 1932, akorát ji z předběžné opatrnosti raději zahodil. K tomu se ale ještě dostaneme.
Medicínský výzkum na blízce příbuzných primátech zažíval první vlnu rozkvětu krátce po první světové válce. Kdo měl kolonie nebo reálnou výzkumnou kapacitu, tedy Američané, Francouzi, Němci, Belgičané – zkrátka všechny vyspělé země –, ten měl svůj „opičí výzkumák“. Rusové založili ten svůj na tom klimaticky nejpříhodnějším území, které měli, v subtropické Abcházii v Suchumi, už v roce 1927. Ani náhodou to nebyla jen nějaká „ptákovina“, instituce produkovala skutečnou vědu. Pro medicínský výzkum jsou opice, blízce příbuzné s člověkem, extrémně důležité dodnes.
Málokoho ale napadlo křížit opici s člověkem. Musel přijít ruský biolog Ilja Ivanovič Ivanov, specialista na umělou inseminaci „par excellence“. Ta měla praktické výsledky u hospodářských zvířat, které byly ve své době, tedy na začátku 20. století, v jeho podání naprosto fenomenální a znamenaly velký náskok oproti obvyklému plemenářství založenému na přirozené reprodukci. Před rozšířením traktorů a automobilů bylo samozřejmě průlomem množit ty nejlepší koně po tisících. Avšak Ivanov experimentoval i s mezidruhovými kříženci a troufl si na metu nejvyšší: křížence člověka a lidoopů.
Přednášel o tom již v roce 1910 a praktické pokusy realizoval po bolševické revoluci. Sovětská věda vyškrábala 10 tisíc tehdejších dolarů, na tu dobu velké peníze, aby Ivanov mohl odjet do Afriky. Ivanov původně plánoval, že použije šimpanzí sperma, aby oplodnil místní domorodkyně, což mu francouzské koloniální úřady zakázaly (posléze se k myšlence znovu vrátil v Rusku). V únoru 1927 v primatologické stanici „Pastoria“, pobočce slavného Pasteurova institutu v Kindii, ve Francouzské západní Africe (dnešní Guinea) zkusil lidským spermatem uměle oplodnit tři šimpanzice.
Dárcem měl být prý Ilja Ivanovič osobně, ale to je neprůkazná pikanterie. Už na lodi cestou do Evropy dvě šimpanzice pošly, pitva žádnou březost neprokázala a experiment se nezdařil ani v posledním případě. Do Suchumi sice šimpanze a orangutany přivezli v roce 1928, ale lidoopi přišli ve velmi zuboženém stavu a dlouho se řešila reklamace s německým obchodníkem se zvířaty Ruhem (ten dlouho provozoval i zoo v Hannoveru).
Motivace, proč to dělal, a hlavně jak mu mohl někdo dát v chudém Sovětském svazu peníze, najdete tady, další seriózní pramen je zde. Podle všeho měl hlavní vědecký přínos spočívat v potvrzení Darwinovy teorie evoluce a prokázání fylogenetické blízkosti lidoopů a Homo sapiens.
Zcela seriózní pramen o činnosti suchumského primatologického centra „obezjanniku“ najdete zde, kde američtí autoři vyzdvihují vědecký přínos centra a popírají jakékoli další angažmá Ivanova a pokračování experimentů. Na jaře 1930 se Ivanov ocitl v palbě politické kritiky, v zimě téhož roku byl zatčen a poslán vcelku milosrdně na pět let do „ssylky“ do kazašské Alma-Aty, kde mohl pracovat v tamním veterinárně-zoologickém institutu. Po roce byl prý omilostněn, ale v březnu 1932 zemřel na infarkt.
Od Šostakoviče byla úvaha přijmout zakázku Velkého divadla v Moskvě k 15. výročí VŘSR a zhostit se jí komickou operou s křížencem orangutana s člověkem v hlavní roli nikoli trochu, ale hodně sebevražedná. Takže jej zřejmě přepadl pud sebezáchovy a zakázku nenaplnil. Je vlastně překvapením, že se její fragment vůbec našel, konkrétně v moskevském Glinkově muzeu v roce 2004. V roce 2015 se Orango dostal do Prahy, přímo na scénu Národního divadla. Dobové recenze hovoří o tom, že to bylo zajímavé…
