Královská (pro)hra
Republikáni si po turné prince Williama Karibikem brousí zuby na Jamajku, Belize i Londýn
redaktor
Appleton Estate Ruby je rum, ale chraň vás pánbůh nalít si jej do grogu. Jeho limitované edice vyrobené na počest čtyřicátého výročí mistra rumotvorby Joye Spence bylo na světě pouhých 500 lahví a cena každé z nich vypadala jako transatlantické telefonní číslo.
Jednu z těchto lahví dostal v druhé půli března vévoda z Cambridge (mimo britské ostrovy známý prostě jako princ William) od svého potenciálního budoucího podřízeného, jamajského premiéra Andrewa Holnesse. Oficiální návštěva Jamajky byla součástí první Williamovy cesty po dvouleté pauze, již způsobila covidová pandemie.
Okamžitě po předání vzácné tekuté pozornosti, ještě než si britští hosté stačili sednout, řekl Holness, že je načase skoncovat s britskou „nadvládou“ v jeho zemi, tedy s aranžmá, podle něhož je formální hlavou státu britský panovník. Že udělá z Jamajky republiku, poněvadž je třeba vymýtit zbytky kolonialismu.
Z maléru do maléru
Co se diplomatických zvyklostí týče, bylo to z Holnessovy strany podobně uctivé, jako kdyby si byl svlékl kalhoty a vytřel si zadnici britskou vlajkou. Princ William, jak britským novinářům prozradil jeden (nejmenovaný, ale patrně dobře instruovaný) člen jeho výpravy, byl natolik konsternován, že raději neřekl nic. Mlčela i jeho žena, hvězda celého karibského turné vévodkyně Catherine. Pár opouštěl premiérův úřad v ledové atmosféře.
A mělo být hůř. Když několik hodin předtím William, Kate a spol. přiletěli, jejich první zastávka patřila Trench Townu, jedné ze čtvrtí jamajské metropole Kingston. Za plotem se mačkal dav příznivců; děti natahovaly ke královskému páru ruce skrz drátěné pletivo. Vévodkyně i princ (ke značné nevoli místní ochranky) přišli k plotu a nabízenýma rukama třásli a rozdávali úsměvy i pozdravy, co se do nich vešlo. Nikdo netušil nic zlého – než se objevily fotografie. Černé děti žadoní skrz plot o dotek bílého panstva, interpretovali je patřičně nakvašeně jamajští republikáni a černí rasisté (a později jejich souvěrci v Londýně).
Daniel Deyl
Někdo pravděpodobně už měl tou dobou něco tušit. Když tři dny předtím, v sobotu 19. března, dorazil královský pár do své první destinace v Belize, donutila jej nespokojenost místních změnit plány.
William s Kate měli navštívit kakaovou farmu v pohoří Maya, kde je měl vysadit vrtulník na fotbalovém hřišti. Domorodci z tamního kmene Q’eqchi se však nechali slyšet, že s nimi o návštěvě nikdy nikdo nemluvil a nekonzultoval s nimi přílet na hřiště. V reakci na to zorganizovali protest; William a Kate tak na poslední chvíli výlet na farmu zrušili. Můžeme si myslet, že přistání vrtulníku nejspíš s trávníkem mnoho neudělá a že Q’eqchiové zbytečně plaší; ale právě tak zní nepředstavitelně, že by se měli o prominentní návštěvě dozvědět z novin.
Jestli si však vévoda s chotí mysleli, že dál to bude jednodušší, zmýlili se. Na Jamajku dorazili v úterý 22. března. Den předtím podepsalo na sto jamajských akademiků, politiků a kulturních osobností (to jest zřejmě všichni) otevřený dopis vyzývající královskou rodinu a britskou vládu, aby se omluvily a zaplatily reparace za období koloniální nadvlády a za otroctví.
V tu chvíli měla výprava přejít do nouzového režimu, který by omezil riziko případných dalších incidentů na minimum. Podle serveru The Telegraph je na vině ministerstvo zahraničí. Po dvouleté pauze, během níž se jeho úřednictvo značně proměnilo, organizátoři cesty zaspali.
Namísto nouzového režimu tedy vypukl poprask s fotografiemi z Trench Townu. Nabírat na síle začal už zhruba ve chvíli, kdy královský pár opouštěl Holnessův úřad – ale to ještě zdaleka nebylo všechno.
Pastva pro republikány
Následující den, ve středu 23. března, už průšvihu zabránit nejspíš nešlo. Pár čekala projížďka v land roveru z roku 1953, v němž se předtím dvakrát předváděla Alžběta II. s princem Philipem, poprvé v roce 1966 a podruhé v roce 1994. O dalších 28 let později (jedna návštěva Jamajky za necelá tři desetiletí je podle všeho až až) měl vůz předvést královskou slávu znovu – jenže ouha. Kvůli bezpečnostním opatřením jezdil královský pár navlečený v historických kostýmech (takže Kate s Williamem vypadali jako kopie vládců o dvě generace starších) po osamělých prostranstvích, což působilo tísnivě. Pastva pro fotografy to byla tak či tak – a komentátorům britských levicových plátků, v jejichž redakcích se to republikány jen hemží, to dalo příležitost mluvit o zastaralosti monarchie.
Na závěr nepovedeného jamajského pobytu večeřeli William s Kate u generálního guvernéra sira Patricka Allena. William přednesl pokornou řeč, v níž mimo jiné nazval otroctví „skvrnou na britských dějinách“ a uvedl, že „se to nikdy nemělo stát“ a že cítí „hlubokou lítost“. Na druhý den si premiér Holness notoval s britskými listy jako The Guardian nebo Daily Mirror, jak je skandální, že se princ William neomluvil.
Kdyby byl vévoda z Cambridge drsnější chlapík, mohl by říci zhruba toto: „Víme, že otroctví nebylo nic pěkného, a jsme ochotni, pokud na tom trváte, přijmout vaše díky za to, že jsme jako první ze západních národů tuto praxi opustili a zakázali. Tím pádem jste nejen nezůstali otroky, nýbrž jste ani nezůstali napospas otrokářům arabským, kteří by vás jinak vlastnili dodnes. Děkuji vám za pozornost, God save the Queen.“
To samozřejmě William říci nemohl a také neřekl; podle britského tisku rovněž proto, že „hnutí Black Lives Matter změnilo veškerou optiku rasových vztahů“. Jedním z produktů této změny je i posílení republikánského trendu na Jamajce (a méně výrazně i v Belize). Jeho protagonista, premiér Holness, mimo jiné princi Williamovi tvrdil, že Jamajka je úžasná svobodná země, již sepětí s britským Společenstvím národů zbytečně svazuje. Že je to země superúspěšná, jejíž obyvatele jenom dusí postkoloniální jho.
Jedním z projevů té úspěšnosti je nejspíš výjimečný stav, jejž musel premiér v listopadu vyhlásit v pětině země kvůli rozmachu násilné zločinnosti. Nebo možná fakt, že mezi 34 karibskými zeměmi, državami a závislými územími je Jamajka na žebříčku lidského rozvoje až desátá – zato na indexu štěstí, jejž sestavuje OSN, je na místě prvním. A v posledním známém průzkumu na to téma z roku 2015 řeklo šedesát procent Jamajčanů, že by zemi bylo lépe pod přímou britskou nadvládou (nezávislost na ní vyhlásila Jamajka v roce 1962).
Co se stane, když se Jamajka skutečně zbaví posledního formálního podřízení Alžbětě II.? Dohromady nic. Země bude dál rozprodávat bauxit a železnou rudu, dva nejvýnosnější exportní artikly. Samozřejmě nejsou jediné: například v roce 2020 vyvezla deštníky a vycházkové hole za hrdých 77 dolarů. Nejznámějším vývozem však je rastafariánství, přesvědčení mísící prvky křesťanství, voodoo a představy, že skutečným Ježíšem je někdejší etiopský císař Haile Selassie.
I politicky je Jamajka těžkou vahou. Německá vládní koalice vládne v barvách její vlajky, a estonský taxíkový startup dokonce přijal za název příjmení nejrychlejšího muže světa, jamajského sprintera Usaina Bolta.
Ekonomický dopad případného vyhlášení jamajské republiky nejspíš nebude výrazný. Může však zahájit nápor republikanismu v Británii. Williamův bratr Harry minulý týden oznámil, že se nezúčastní pietního aktu na počest zesnulého prince Philipa, svého dědečka. A královna sama, v gestu bezděčně upomínajícím na nemilosrdný běh času, se poprvé objevila na veřejnosti s hůlkou. Jak napsal The Guardian, ona sama je nedotknutelná, ale její následník bude patrně muset roli monarchie hájit s vervou, šarmem i štěstím ve větší míře, než se to povedlo princi Williamovi a vévodkyni Catherine v Karibiku – ač dělali, co mohli.